zpět
815

Radimův týdeník amerického řidiče

Pracovně v USA jsem byl již minulý rok, takže letos to bude hračka. A co budu dělat? Jako správný redaktor automobilového serveru jsem si pochopitelně zvolil „job“ který se kolem aut točí. Vlastně je jenom o autech.
05.08.2005, nové modely

hodnocení článku: 5.0 z 5 (100%)
hodnoceno: 1x
vaše hodnocení: -
+18

Léto je tu a mnozí z vás se jisto jistě chystají do zahraničí, ať už na dovolenou, nebo jako mnoho studentů, čistě pracovně. A proto, že se jeden z našich redaktorů účastní v USA programu Work and Travel (Pracuj a cestuj), rozhodli jsme se, že vám budeme zveřejňovat niterné poznámky z jeho deníku – ale nebojte se, budou to jen ty ryze řidičské…


Týden šestý

Povýšil jsem. Můj šéf z Frissonu (bar pro bohaté) odjel na dovolenou, takže se ze mně stal manažer. Jsem teď hodně důležitej, budu velet jednomu člověku - runnerovi. Nevadí že je to asi čtyřicetiletý chlápek, otec dvou dětí. Jsem moc zvědavej, jak se mi bude dařit ho komandovat :-). Další vtipná věc je, že jsem neudělal jízdy na plnohodnotný kalifornský řidičák. Zatím mám jen dočasný, ješte jsem potřeboval dodělat jízdy. Kámoš mi pujčil svýho starýho střepa - Ford Thunderbird, devadesátá léta, 4.7 litr. Samozřejmě že jsem si fandil, že to musím dát levou zadní, nicméně letitá ošklivá černoška, která byla mou zkoušející, mě přesvědčila o opaku. Osobně jsem měl dojem že jedu naprosto předpisově, nebyl jsem si vědom žádného přestupku. Oné paní, zřejmě členky Černých panterů, se však kromě mého bílého ksichtíku nelíbilo, že na stopkách jsem nezastavil auto do úplného klidu a při přeřazování z pruhu do pruhu jsem se nedíval přes rameno, ale do zrcátek (mají to v pravidlech silničního provozu - kvůli mrtvým úhlům). Nesmějte se, částečně to byla i má chyba, mělo mi dojít, že úředníci jsou všude na světě, bez rozdílu věku, pohlaví a barvy pleti, stejné bezcitné stvůry používající místo mozku modrá razítka s nápisem ZAMÍTNUTO. Měl jsem zastavovat na stopkách a dívat se přes rameno, byť to nikdo nedělá.

Takže jsem sedl do auta a v klidu se rozjel domů. Jak to, když jsem neudělal jízdy? Holt americké paradoxní zákony - prostě a jednoduše s tím dočasným řidičákem můžu dál v klidu jezdit a parkovat auta :-).

V práci se však tento týden docela urodilo. Svezl jsem se v pár slušných kouscích a ten nejlepší mi unikl jen o vlásek. O čem mluvím? O tom, že se mi skoro splnil životní sen většiny smrtelníků milujících rychlá auta - řídit Ferrari. Ve Frissonu jsem byl sám, neboť mi skoro končila šichta, když přijel frajer ve žlutém, zbrusu novém F430 Spider. Jen jsem tupě zíral na tu krásu a v koutku duše se modlil, abych mohl usednout za volant a popojet s NÍM alespoň kolem bloku. Bohužel se tak nestalo. Frajer v obleku od Hugo Bosse káru pěkně zaparkoval před barem, zamkl a beze slova mi podal 20 dolarů (cena za valet parking je 8). Klíčky si samozřejmě nechal u sebe.

Musel na mě být asi opravdu žertovný pohled, protože asi půl minuty poté jsem stále tupě a beze slova zíral na žluté Ferrari a hlavou se mi honilo, jake by to asi bylo, kdyby...

Když jsem to druhý den říkal kámošovi z práce, tak mě uklidnil slovy: "Je dobře, žes´ v tom nejel. Když příště přijede podobný auto, řekni jim ať si to sami zaparkují a vyžádej si dvacku. Auto neřiď, nešahej na něj, můžeš se maximálně dívat."

Zmateně jsem se ho zeptal proč jako. Odvětil mi stroze: "Protože pojišťovna takhle drahý auta nekreje."

Alespoň vím na čem jsem - ve Ferrari, Lamborghini či Maserati se zřejmě nesvezu.

Nicméně zklamaný být zas až tak nemusím, protože se mi poštěstilo svézt se v Porsche GT3. Je to skutečná lahůdka. Předtím jsem jel několikrát v Boxsteru a nemyslel jsem si, že to může být takový rozdíl. Věřte mi, je. Asi jako mezi Mercedesem třídy A a SL 55. Trošku to nadsazuji, ale přirovnání je to myslím trefné. Boxster je milé, rychlé civilní autíčko, sporotvní vizáže. Vidíte ho tady dost často, řekněme jako u nás Passata. Jezdí v něm ženy i staří pánové. Interier Boxsteru se v ničem monoho neodlišuje od všech běžných aut. Tříbodové pásy, stejně jako např. v Audi TT. GT3 je sportovní auto. Ryze sportovní. Rudá bestie. O tom, do čeho usedáte vás hned ubezpečí nápis na prazich - GT3. Interier je stroze účelný, co jenom lze, je v chromu. Čtyřbodové pásy a sedačky Recaro jsou u tohoto mazlíka nutností. Pravé blaho však nastává v okamžiku, kdy nastartujete. Bublavé chrochtání volnoběhu se poté, co uděláte parádně otáčky, mění v jekot ne nepodobný tomu, co vyluzují auta při really. Zasvěcencům nemusím dále vysvětlovat. Motor je pořádně slyšet i uvnitř auta, repráky zde trochu postrádají smyslu, už jen z toho důvodu, že motor vyluzuje zvuky vskutku líbivé.

Když jsem auto parkoval, zařadil jsem jen dva stupně. Jedničku a zpátečku. Takže šestku jsem si povinně vyzkoušel alespoň s vypnutým motorem :-). Nádhera.

A jaké další blaho zažilo mé motorové srdce? Tak třeba Golf GTI, pěkně rychlá střela, interier solidní, sedačky Recaro mě poněkud překvapily. Dále vínove BMW 650, bohužel v automatu. Mini - Cooper S je dost prostorný a dost rychlý. Opět došlo i na nějaké ty nechutnosti. To třeba když v jednu chvíli dorazili téměř současně Chevrolette Avalanche a Hummer H2. Chevy je opravdu nechutný, dlouhý a obludně široký truck o velikosti menšího kamiónu. Na to abych měl řidičské oprávnění skupiny C. Můj kamarád z práce Sean je toho názoru, že lidé s velkými auty by měli být zastřeleni. Naprosto s ním souhlasím. Postrach všech valetů by na parkovišti totiž zabíral dvě místa, tak jsme ho museli uplacírovat do dostatecně široké mezery v ulici. S H2 to bylo podobné. Také jsem měl pocit že sedím v tanku, všude okolo vás je spousty místa a plechu. Bohužel i akcelerace odpovídá zelené pancéřové krabici na pásech. Motor v otáčkách pěkně řve, ale je to stylem "mnoho hluku pro nic".

Doufám, že už nikdy více nebudu nucen nic takového řídit. Zatím se s vámi rozloučím a doufám že jako manažer a tudíž odpovědná osoba toho moc nepokazím.
Držte mi palce.



Týden pátý

Minule jsem sliboval řidičské zážitky, poznatky a kiksy. Tady jsou.

Předně bych chtěl poznamenat, že Američani jsou ujetý na velká, zcela nepraktická auta. Pickupy, SUVčka, menší náklaďáky atd.Nic proti takovým autům nemám, ale nač proboha potřebují ve městě např. H2 ??? Jezdí se v Dodge RAM 1500, VW Touareg, Porsche Cayenne, Jeep Grand Cherokee, BMW X5 atd. Tyhle auta mě opravdu moc nebaví. Navíc si představte tu hrůzu s nimi parkovat - náročné zvláště pro středoevropana zvyklého na kompaktní autíčka typu Fiat Punto či Hyundai Getz.

Zato si vychutnávám záležitosti typu: BMW M3 a M5, Mercedes-Benz SL 500, Porsche Boxster, Mazda Miata a další. Co jsem si ale zamiloval nejvíce je nejnovější Mustang GT. To je "kouzlus mňamózus:, jak se říká v jedné reklamě. Bohužel to bylo auto jiné restaurace, takže jsem s ním popojel jen v garáži, ale stejně se jedná o nezapomenutelný zážitek. Stačí do GTčka nasednout, otočit klíčkem a pak jen do nekonečna poslouchat ostře burácivý zvuk motoru. Vyšlápnout spojku a vyhnat ručičku otáčkoměru do červena je potom nutností. Přiznám se, že když jsem tohle udělal a pomalu pouštěl pod plynem spojku, srdce mi vzrušením bušilo jako o život. I v té garáži to byl opravdu adrenalin.

A k dalším autům? M3 a M5 (obě byly předposlední generace) překvapí tichostí motoru, který uvnitř ani neslyšíte, zato vám dají o sobě vědět výkonem, zvláště od vyšších otáček. Stačí přišlápnout plyn a prudká akcelerace vás nemilosrdně posadí do sedačky. S M3 jsem na jedničku udělal asi 45 Mph [72 Km/hod] do kopce. A to jsem zdaleka neměl nohu na podlaze. Byl jsem rád že jak M3 tak i M5 byly v manuálu. Dost se tady občas divím, jaké zběsilé kombinace jsou si lide schopni pořídit. Třeba sportovní auto s automatickou převodovkou. Ani ne selektivní, kde kopete kvalty pod volantem či páčkou, jako mají některé M3, ale s trapně jednoduchou automatickou. Výběr je P, R, N, D. Čtyři možnosti, které můžete zařadit. Minulý rok jsem jel v takovém Porsche a na to musím říct jediné slovo - nuda. Zato letos jsem se svezl s předposlední generací Boxsteru v manuálu a byl jsem nadšen. Motor je jako cirkulárka, slyšíte ostrý řezavý zvuk a vychutnáváte si perfektní akceleraci. Co mě překvapilo je, že auto se v nízkých otáčkách chová naprosto civilně. Kdybyste neseděli těsně nad zemí, skoro byste neřekli, ze řídíte Porsche. Spojka zabírala tak od půlky a Boxster se pěkně pomalu sunul k okraji obrubníku, kde jsem ho nechal vychladnout. Když ale pedál plynu pěkně sešlápnete, jste si skutečně jisti, ze řídíte šestiválcový tříapůl litr. Prostě Porsche.

Mazda Miata je zase skutečný dravec, pořádný sportovní roadster. Na tuhou spojku zabírající ihned od spoda musíte nekompromisně šlapat stylem, že vás bolí noha - jde asi o zvyk. A pokud motor řádně nenakrmíte plynem, buďte si jisti že chcípne.

Tím se dostávám k závěru a to řidičským zklamáním. Za prvé - Mercedes - Benz je skvělé auto, i starý model je většinou napěchovaný luxusem a vy vždy poznáte tradiční Benzovskou vůni kůže a plastu. To si nedělám legraci. Co mě ale zamrzelo je, že skoro všechny modely, i ty nové, mají divně umístěnou páčku tempomatu. Je totiž těsně nad blinkrem, takže se občas stane, že o něj při ukazování změny směru jízdy zavadíte.

Bohužel se mi též stalo i profesionální selhání. Vezl jsem do garáže starého Mustanga, tak ročník 73. automat. Když jsem chtěl ale na zpátečku zajet do dveří, motor mi asi třikrát chcípnul. To samé když jsem auto vezl zpět zákazníkovi. To mi pak spadl hřebínek a člověk si uvědomí, že všechno chce své.

Na závěr přidávám stručný vyčet poznatků, které mě vcelku překvapily.

Z některých modelu Mercedesu nevyjmete klíč, pokud stojíte na brzdě. Ze Saabu vyndáte klíčky jen, když máte zařazenou zpátečku (u manuálu). Toyotu Prius nestartujete klíčkem, ale tím, že stisknete jako u počítače knoflík. Nová BMW řady 7 má řazení tam, kde obvykle nacházíme blinkry. K rozjetí vám tak stačí pohnout jedním prstem. A v nejnovějším Lexusu klíčky vůbec nepotřebujete, musíte mít u sebe jen malinkou krabičku. V autě pak otočíte zapalováním a jedete (pokud krabičku nemáte u sebe, tak pochopitelně nejedete.)

To je pro dnešek vše, nashledanou příští týden.



Týden čtvrtý

Střídavě parkuji pro italskou restauraci Rose Pistola a pro noční klub pro boháče s tajemným jménem Frisson. Moji nadřízení, to je vskutku panoptikum. O Daemonovi, nevrlém černochovi, jsem již vyprávěl. Posléze z něj vypadlo, že byl za mlada ve Vietnamu. To tady sice říká každý homelles, nicméně jsem neměl důvod mu nevěřit. Věk by na to měl. Další zajímavou postavičkou je Darren. Je to běloch menší postavy, světlých a lehce prořidlých vlasů, věk okolo pětatřiceti. Je to pošuk. Regulérní psychouš od pohledu. Něco jako Backby z Trainspottingu. Také je stále v pohybu, jakoby nervózní, cigaretu v koutku úst. Jednou, ve volné chvilce, se s ním celkem nezávazně bavím o všem možném. Najednou, jako by mezi řečí, když svému kámošovi říkám, jak včera dopadnul fotbal, mi zcela nevinně sdělí. "Jen tak mimochodem, seděl jsem tři roky za vraždu"

Sprite mi hořkne v ústech a zasekne se kdesi hluboko v krku. Velice zdvořile, s předstíraným pochopením, pomalu odvětím: "To je zajímavé. Jak to?"

Samozřejmě že vůbec nechápu. Darren mi svou minulost stroze osvětluje: :Byla to nutná obrana. Viděl jsem nějakého pasáka jak mlátí holku, tak jsem mu bodnul třikrát kudlu do hrudníků".

Už je mi to zcela jasné a dál se raději neptám. Je pochopitelné, ze v nutné obraně někoho bodnete třikrát do srdce.

Jinak je ale Darren hrozně hodný člověk - má rád pejsky, každého si hned hladí a taky věří v Boha.

Svým způsobem mám tohohle chlapíka rád. Věřím, že mě by neublížil. To jestli se mýlím poznáte, když přestanou na tipcars vycházet moje články.

Poslední ze spolupracovníků stoji za řeč Jairo (čti Hairo). Sedmadvacetiletý kluk, jehož rodiče emigrovali z Nikaragui. V mládí vyrůstal v gangu a je to na něm poznat. Jeho slangová angličtina mě uvádí v nepřetržitý smích. Také má pokérovaná záda a dlouhé vlasy do culíku. Nosí volné, basketbalové hadry a naprosto neuvěřitelně dokáže zaparkovat jakékoliv auto - fakt na centimetry přesně. Jaira mám moc rád, je s ním legrace a minulý rok mě podržel, zachránil mi práci.

Tak to jsou lidé se kterými pracuji - vietnamský veterán, psychopatický vrah a napravený gangster. Vítejte v Americe.

Abych ale moc neodbočil od aut. Jaké jsou moje největší řidičské zážitky a zklamání? Tak to vám přesně řeknu příští týden.



Týden třetí

Byl jsem přeřazen - už nepracuji v Showgirls, ale parkuji auta pro luxusní italské restaurace. O zážitky všeho druhu však ochuzen nejsem. Tak například ve středu došlo k jedné velice zábavné chvilce, kdy jedni zákazníci čekali podle svých slov na svého miláčka asi půl hodiny. Osobně si myslím, že to nemohlo byt více než čtvrt hoďky. Představte si typickou středostavovskou americkou rodinku, pěkně vytočenou, protože musejí čekat déle, než by chtěli. Stojím v klídku před restaurací a do ničeno se nemontuji. Tu ke mne přijde upihňaná čtrnáctka a povýšeným tónem člověka, na kterém byla pravě spáchána nejukrutnejší křivda, na mě spustí: "Už čekáme na naše auto půl hodiny!!! Jak si to vůbec představujete. Máme Porsche Cayenne!!"

Ještě mi chybělo aby si vztekle dupla nožičkou. Zato její fotřík, to byl jiný kalibr. Pěkně nažhavený, jako jeho Cayenne v nejvyšších otáčkách, se na mě osočil: "Kdo je za tohle zodpovědný!!!"

Já sem byl v klídku, protože to nebyla moje chyba - já jen pro auta běhám. A tak jsem odměřeně odvětil, "Můj šéf, vyšší černej chlápek" a nasměroval tak rozzlobeného zákazníka správným směrem.

Dokonce jsem se přistihl, že mne opanoval krásný pocit jízlivé škodolibosti, neboť právě tohoto šéfíka zrovna moc nemusím. Ne proto že by byl černoch, ale proto že je občas dost pruďas. A taky mám pocit, že krátí dýška...chachacha sladká pomsta.

Další povedená záležitost padla na rub přímo mě. Bylo pondělí večer a na ten den vcelku nezvykle docela honička. Měli jsme asi dvě až tři auta zaparkované za sebou blokujíce pravý jízdní pruh, takže jsem musel makat, kdyby náhodou kolem jel nějaký policista (zde totiž nemilosrdně dávají za takovéto prohřešky tvrdé pokuty). Takže jsem vzal auto, odjel s ním do garáže, pak klusal pro další a tak dokola. Když jsem běžel pro poslední, byl jsem pěkně v ráži. Skočím do auta, velké bílé dodávky Ford, nastartuji, hodím blinkr a cpu se do levého pruhu. Pravda, je mi trochu divný, proč je to auto odshora až dolu našlapaný krabicemi, ale co, zákaznici jsou různí a již jsem tady viděl jinačí kousky. Točím motor do otáček, přeci spěchám. Najednou se ozve zoufalý hlas: "Stuuuuuj, stuuuuuj!!!"

Hamtnu na brzdu. Krabice se mi sypou na hlavu. K dodávce přikluše rozzuřená ženská a křičí: "Proč nám kradeš auto??!!!"

Zcela zmateně odpovídám: "Já sem valet"

Ženská nechápavě:" Ale my jsme dodávka zboží pro restauraci.."

Tak i tohle se může stát když parkujete auta pro svou obživu. Říká se tomu nemoc z povoláni. Je samozřejmě logické, že velký bílý skříňový Ford napěchovaný krabicemi nemůže byt nic jiného, než zásobovaní pro restaurace. Bohužel jsem se stal obětí profesionálního pokřivení. Je to jako Pavlovův reflex - jak vidím někde auto zastavené v jízdním pruhu s vyhozenými blikačkami, okamžitě do něj skáči a vezu do garáže. Jsem si naprosto jistý, že kdyby tam v tu chvíli stáli třeba hasiči se svým truckem, udělal bych to samé.

Btw. několikrát jsem se přistihl, že se mi o parkování aut i zda :-)

To je fakt konec.


Týden druhý

Pracuji vždy večer v ulici zvané Broadway. Jedná se o počestný bulvár ozdobený po obou stranách podniky lákajícími zákazníky červenými a růžovými světly. Ten můj nese jméno Showgirls. Dost výmluvné. Ale nebojte se, je to celkem slušný podnik, kde nenalévají alkohol a lepé černošky zde ukazují, že ještě existují na světě věci, které vídáváme raději než červené corvetty na dvacetipalcových ráfcích s pořádným límcem. Ostatně tyto spoře oděné dámy jsou nejčastějšími zákaznicemi našeho "valet" parkovacího servisu. Občas člověk stojí mezi drsným dilematem zda okukovat zadeček křehkých slečen, nebo zadek jejich našlápnutých bouráku. Každopádně si nestěžuji, stále je na co koukat.

Mým šéfem je Robby - irský týpek, který je stále nad věcí. Moc nebuzeruje a férově se dělí o dýška. Za jeden večer jsem jenom na nich vydělal asi 30 USD, což není špatný na práci, která spočívá v tom, že si člověk vozí pozadí v luxusních autech. I když z počátku směny (shift) to tak ani nevypadalo. Holky sice vydělávají velký prachy, některé z nich však jezdí ve vyslovených střepech. Starého Saturna jsme nemohli od řidiče otevřít, klika byla úplně rozbitá. Nakonec jsem se musel soukat od spolujezdce. Další ženská měla Acuru z počátku devadesátých let a všude po podlaze se jí válely hordy odpadků. Poslední výkvět místního obludária byl bílý Cadillac, jehož vnitřek byl neuvěřitelně načichlý mariuhanou.

Když už jsem skoro nedoufal, že se svezu v nečem alespoň trošku pořádném, tak se nade mnou automobilový bůh slitoval a seslal mi přímo z nebe jedinečný běloskvoucí kousek. Nový Jaguar S-Type 4.0.

Kožený interiér přímo lákal svým luxusem k usednutí za volant. Ten se spolu se sedačkou po otevření dveří hezky odsunul, aby se mi lépe nastupovalo. Automatická převodovka mě nepřekvapila, tady s tím jezdí všichni. Ostatně k takovému high-class vozu se hodí víc než manuál.

Když otáčím klíčkem, plně si vychutnávám pocit, že sedím v autě za několik miliónů. Nejde o to jak rychle jedete, jak ostře brousíte zatáčky, ne tady stačí že v něm jen sedíte, posloucháte tichounce brumlající motor a citlivě, skoro otcovsky zařadíte D jako "drive". Čtyřlitr výrazně akceleruje i po lehkém prošlápnutí plynu a vy trnete v blaženém úsměvu, protože na těch několik minut, než objedete blok a šoupnete auto do garáže, vám tahle bílá šestiválcová kočkovitá šelma říká "pane". Věřte, je to vskutku slastný pocit u takové káry jen otočit volantem, zvláště když v Praze si zajezdíte tak možná s decentně prorezlou Felícií.

Za semaforem mne, nebo spíše auto, čeká menší zatěžkávací testík. San Francisco je proslavené svými kopcovitými, strmými silnicemi a pravě jedna taková čeká za rohem. Odhaduji ji tak na 30 - 40 procentní stoupání. Nechávám přejit chodce. Těsně pod "kopečkem" ženu motor hezky do otáček. Ani se nezadýchá a jde poslušně za plynem, prostě nádhera. Řežu to ulicí doprava, kde mě čeká druha část "minitestu" Jaguára. To samé jen v opačném gardu - 30 až 40 procent klesání. Pouštím plyn a nechávám automat na volnoběh. Auto se rychle sune dolu. Vzápětí šlapu na krk brzdám. Podle očekávání jsou pěkně ostré. Stačí je citlivě proklepat a auto bleskurychle zastavuje.

Kdyby mě viděl šéfik, že takhle blbnu, asi by zrovna nadšený nebyl. tzv. "enjoy driving" je jednou z věcí, kterou mi valeti samozřejmě nesmíme - kvůli zákazníkům. Pravidla jsou jasná - sedni do auta, nesahej na nic mimo volantu a šaltpáky, svižně a hlavně bezpečně dovez auto do garáže.

Když ale usednete do čtyrlitrového mazlíka, těžko si odpustíte auto krapet vyzkoušet. Ale co, gumy jsem nepálil, takže vše je OK.

Šichta už je navíc skoro u konce, takže si beru podíl na zisku a mažu hezky po svých domů. Hlavou se mi honí, jaké by to asi bylo moci Jaguara pěkně prohnat po našich okreskách, nebo z něj vymáčknout maximum na německé dálnici.

Ale dost snění, zítra je taky den, který třeba přinese nějaký další motoristický klenot.



Týden první

Pracovně v USA jsem byl již minulý rok, takže letos to bude hračka. A co budu dělat? Jako správný redaktor automobilového serveru jsem si pochopitelně zvolil „job“ který se kolem aut točí. Vlastně je jenom o autech. A o běhání. Že to nejde dohromady? Tak to jste ještě nebyli v Americe. Tam se tomu říká „valet parking“. Znamená to, že stojíte před luxusní restaurací, která neservíruje jídla pod dvacet dolarů a čekáte až přijede frajer v nablýskaném Cadillacu a hodí po vás klíčky se slovy „Nevodři mi to, je to miláček mý ženy!“ A jeho žena není nikdo jiný, než mladá vysoká blonďatá kočka s bujným poprsím a botami na vysokých podpatcích.

A co musíte udělat? S grácií popadnout klíčky a tvářit se, že taková fára, jako je právě to jeho a na které tak mlsně a nedočkavě civíte, řídíte každý den a není to pro vás nic jiného než rutina.

Takže auto zavezete do nedaleké garáže, kde ho zaparkujete. Jo a ani ho neškrábnete, protože je to miláček jeho ženy… poté běžíte zpátky, hezky po svých zpět před onu vyhlášenou restauraci a čekáte na dalšího frajera, který přijede se svou křehkou ženou. Stále do kola, až se z toho časem stane opravdu rutina a vy už si ani neuvědomujete, že řídíte nová, technologicky špičková auta. Je to stále dokola Honda, Volkswagen, Saab, BMW, Ford, Mercedes. Nuda, do té doby, dokud si nepřifrčí někdo třeba v Chevrolette Corvette a vy se na několik velice rychlých minutek stanete šťastlivcem, který se sveze v autě, ve kterém jezdí jen milionáři a valeti (jak poznamenal můj kolega – vostrej týpek z Nikaragui). Poté co si osaháte volant, prošlápnete na prázdno plyn a jemně polaskáte šaltpáku (bohužel většinou od automatické převodovky - jste holt v Americe), si uvědomíte, že právě sedíte v autě, na které si pravděpodobně běžnou prací nevyděláte. To vás pak zamrzí, že jste student a přáli byste si býti více placenou skupinou obyvatelstva. Věřte mi, že klíčky od těchto aut jsem jejich majitelům vracel jen s velkými obtížemi.

Trochu jsem ale odbočil, stále stojíme před restaurací a čekáme na další zákazníky. Nebo ne? Cože to už je půl dvanácté? Garáže zavírají většinou v této hodině a proto nastává druhá část vaší šichty – tzv. „pick up“ čili vracení vozů zpět jejich právoplatným majitelům. Což znamená, že najedený a tudíž dobře naladění frajer, který velice hezky pokecal se svou milovanou ženou o každodenních zbytečnostech, k vám přijde, podá lísteček s číslem svého auta a vy sprintem mažete do garáže jeho plechového mazlíka vyzvednou a v pořádku předat.

Když se tak stane, frajer vám většinou nechá nějaké „tipsy“, tedy dýško. V rozmezí od jednoho až po dvacet dolarů. Říkáte si, že to není špatný co? Jenže všechny ty prachy dáváte svému „supervisorovi“, nadřízenému, který za vás odpovídá. Vy jste jen „runner“, týpek co běhá pro auta. Supervisor je tu přes prachy. Jasně, celková suma se pak po každé šichtě rozpočítá, ale stejně nedostanete zase tolik, protože jste na nejnižší pozici. Ale co, neděláte to až tak kvůli penězům, ale kvůli lásce k čtyřkolým tvorům s přeplňovanými agregáty pod kapotou. V USA se dají sehnat rozhodně lépe placené práce. Na druhé straně to ale nějaká žebrota také není – zkrátka uživíte se tím celkem v pohodě.

Jste dostatečně natěšení? Zlákala vás vidina zábavné práce za slušné peníze? Nechci tady propagovat studentské agentury, ale pokud máte zájem, tady je návod. Na závěr něco poznámek k pravidlům silničního provozu v USA a řízení vůbec – to by mohlo zajímat nejen ty, co tam chtějí pracovat.

Jak získat pracovní (studentské) J-1 Vízum:

1musíte být student VŠ či VOŠ a nesmíte být v posledním roce studia
2zaplatíte agentuře 20 000,- (záruka, že dostanete vízum), pak za letenku a za nutné počáteční kapesné (cca 1 000 USD)
3Práci si buď zajišťujete sami, či vám ji obstarává agentura (což je pochopitelně dražší a práci si nemůžete vybrat)
4V USA můžete strávit dobu 3 měsíců práce plus měsíc cestování, pak hybaj domů

Něco k pravidlům silničního provozu na silnicích USA (Kalifornie)

Až uděláte testy, které jsou vskutku „náročné“, vězte, že váš řidičský průkaz bude platný pouze po určitou dobu, většinou tak na pět let. Poté musíte jít na přezkoušení – tento systém bych u nás uvítal, spousty blbců by tím z našich silnic vymizelo.

Příklad testů:

Je velice větrný den a vy jedete skrze písečnou bouři, která vám znatelně snížila viditelnost. Měli byste jet pomaleji a zapnout:

1světlo v autě
2parkovací světla
3potkávací světla

Přestože jsou testy dost trapné a zapotí se u nich možná tak poloretardované děti, doporučuji je zase úplně nepodceňovat a jednou si je přečíst. Je to kvůli tomu, že pár drobností v USA funguje jinak

1Na semaforu na červené můžete odbočit doprava, pokud tím někoho neblokujete
2Na semaforu můžete na červené odbočit i doleva, pokud jedete z jednosměrné do jednosměrné ulice
3Po žluté (u nás oranžová) následuje vždy červená
4Na neoznačené ulici má přednost ten, kdo přijede dřív, když účastníci provozu dorazí stejně, platí přednost z prava
5Rychlostní limity v 90 procentech případů určují značky. Jinak je to:
Na dálnici – 65 MPH (105 Km/h)
Ve městě – 25 MPH ( 40 Km/h)
U stojícího autobusu/ tramvaje – 10 MPH (16 Km/h)

To je pro dnešek vše, neboť jsem utahaný z náročného letu z Prahy až do San Francisca, takže se na vás, milí čtenáři, těším příští týden, kdy vám naservíruji ty nejaktuálnější zážitky včetně několika zajímavých fotek.

autor:
ukázka posledních příspěvků v diskuzním fóru
eLzyx, 29.07.2005 22:22
Tohle je bombastickej clanek ...
mam 100 chuti je do ameriky taky, jen abych se svezl mustangem. Jednou jsem ho zahlid v Praze. Uz kdyz jsem ho slysel (ale jeste nevidel) jezili se mi snad vsechny chlupy na tele. A kdyz jsem ho videl ... no megamaximalni ultrabrutalni narez. Zustal jsem stat a jen tupe ziral na toho krasavce (auto - ne ridice)
Riccardo, 05.08.2005 15:11
Tomu nerozumím - takže amíci pravidleně jezdí rychleji než podle předpisů, i když jim hrozí tak vysoké pokuty ? To pak ale jsou úplně stejní jako my ! (až na tu mořskou pannu v plavkách
Black, 15.11.2005 16:09
Klidně si zajdi do prodejny u nás tam ti ho taky půjčí když si vezmeš kvádro!!! Taky jsem se svezl v GT.Je to fakt bomba! ale živit bych to nechtěl! Jedině až slevní benzín na 3 Kč jak v Americe!
Hirow, 22.08.2006 06:50
Nijak moc nechci kritizovat autora, ale když se tedy rozhodl že v článku bude používat anglické výrazy, popř. názvy značek, mohl by se je také ráčit naučit psát. Článek jsem nečetl celý, stačilo mi jenom zahlédnout "homelles místo homeless", popř. "Chevrolette místo Chervolet". To se mi snad zdá. Mimo jiné na mě celý článek působí stylem "vesničan přijel do světa". Budiž, třeba se chtěl víc přiblížit našemu obyvatelstvu, ale nepůsobí to profesionálně. A za třetí mě fascinuje jeho nenávist k velkým americkým autům. Nestačil jsem se divit - co asi tak čekal, když jede do USA??? Že tam každý má Octávku jako u nás? To je jako kdyby Američan jel do Prahy dělat parking guye a divil se, že tu nejezdíme v Buickách, Cadillacích a Lincolnech a ještě k tomu domů psal "zastřelil bych všechny, co mají Mercedes, BMW a Audi, je to pro mě nezvyk, že A3 je poloviční velikosti mého Chevy Tahoe". Jejich záliba ve velkých autech je všeobecně známá a ikdyž jsou tato auta pro městský provoz zbytečná, proč se nad tím pozastavuje? No tak má někdo např. Cadillac Escalade, nebo Ford F350, no a co? A že je jako středoevropan zvyklý na Getz nebo Punto - tak to se snad nikdy nevezl Superbem? To je pro redaktora hodně smutné, divím se, že ho ještě zaměstnáváte, nebo že jeho články nereeditujete. Abych to připodobnil naším poměrům, působí to na mě opravdu jako vesničan z východnícho Slovenska (obyvatelům této části se omlouvám, uvádím to jen jako příklad), který přijede do Prahy a referuje: "Tyjo, tam nejezdí samí žigulíci, stopětky a wartburgy, jako u nás, tam maj větší!"
nepřihlášen, 10.12.2011 17:42
Your atilrce was excellent and erudite.

vložit příspěvek do této diskuze
vstoupit do diskuze
článek na zítřek

S jakým dieselem koupit ojetý Ford C-Max?





nejčtenější články

Koupit ojetou Škodu Fabii s motorem 1,4 TDI?

S jakým benzínovým motorem koupit Alfu Romeo 166?

Co trápí ojetý Opel Ampera?





Copyright © EBM system s.r.o., 2005 – 2018, všechna práva vyhrazena.