Přihlášení
Uživatelské jméno / e-mail
Heslo
Registrace
Napsat recenzi na můj vůz  +Vložit inzerát

České závodnice z Dakar Classic: Přeházely jsme tunu písku, ale do cíle dojely

Žena za volantem
Viola Procházková | 25.02.2024
foto: se svolením Zdeněk Sluka, Citroen
V lednu se staly první posádkou, která dovezla Citroen 2CV neboli Kachnu do cíle závodu Dakar Classic. Po téměř dvou týdnech dřiny, hromadách přeházeného písku a nekonečných hodinách za volantem slavily pilotka Bára Holická a navigátorka Lucka Engová v Saudské Arábii úspěch. Jaké jsou jejich dojmy a další plány?
Autíčko s předním náhonem a výkonem pouhých 35 koní není právě vhodným kandidátem na terénní závod pouští a kamením. Však také žádný Citroen 2CV neboli Kachna dosud Dakar Classic nedokončil. Díky své houževnatosti, technické přípravě auta mechanikem Tomášem Nerudou a také obrovské podpoře fanoušků po celém světě však česká posádka Duckar závodící pod záštitou týmu Czech Samurais nakonec stanula na cílové rampě a vybojovala krásné 63. místo.

Podívejte se na momenty z cílové brány Dakaru Classic:
Na besedě, kterou uspořádala automobilka Citroen, se pilotka Bára Holická a navigátorka Lucka Engová rozpovídaly o obtížných i povzbudivých momentech závodu a nastínily také, jaké mají plány do budoucna.

Jdete do toho znovu?
Bára: Určitě jdeme, ideálně hned příští rok. Nálada, kterou náš tým kolem Dakaru Classic způsobil, je ohromně povzbuzující a byla by škoda dát pauzu. I pro potenciální partnery musíme projekt udržet živý. Navíc nás to baví, všichni jsme nadšení a asi už i trochu závislí.

Pojedete opět s kachnou?
Bára: Pravděpodobně ano. Cítíme určitou odpovědnost vůči komunitě, která nás celou dobu tolik podporovala.

Konečně v cíli:
Už jste přemýšleli nad tím, jestli budete auto trochu víc upravovat?
Bára: To asi budeme. Tomáš (mechanik týmu Tomáš Neruda, přední český specialista na Citroeny 2CV, pozn. red.) má vymyšlené nějaké varianty, které samozřejmě hodně souvisejí s rozpočtem. Jakákoliv větší dílčí úprava má totiž vliv i na další části auta, s čímž je třeba počítat při shánění náhradních dílů. Když dáme jiný motor, začnou odcházet další díly, takže to se musí všechno dopředu promyslet. Rozhodně ale chci zůstat v Kachně a v Citroenu. Mým dalším snem je Citroen ZX rally raid, který vyhrál Dakar v roce 1991 a bylo by krásné na tento úspěch navázat. Netuším, jak moc je reálné tento vůz sehnat… Ale lidé mají mít sny a vize, a tak si o tom také mohu snít.

Navigovat v Dakaru Classic je asi oproti normálním soutěžím velká změna.
Lucka: Je to úplně jiná disciplína. Naviguje se podle roadbooku, který dostanete od organizátora. Nemáme šanci si trať předem projet, takže roadbook neobsahuje žádné poznámky jako při normální rally. Předem jsem se musela naučit tři á čtyřky značek a zkratek, které jsou většinou z francouzštiny, takže si jejich význam nedomyslíte. V průběhu cesty jsem si ale rychle zvykla. Před každou etapou jsem měla při přejezdu kolem 100 km na to, abych si roadbook prošla a podívala se do taháku na značky, které mi nebyly jasné. Někdy jsme si i napsala vysvětlivky, abych pak v té rychlosti nemusela nic zkoumat.

Kachna se řítí i osmdesátkou
Když je řeč o rychlost, jak rychle vlastně kachna jede?
Bára: Když je hezky ujetá pista, tak osmdesát i víc.

Na fotkách ze závodu bylo často vidět, že kachnu odněkud tlačíte a vyhrabáváte nebo vás někdo táhne na laně. Jak často vás tyto potíže potkávaly?
Lucka: Přeházely jsme snad tunu písku. Často jsme se z problému dostaly samy bez pomoci, což byl náš cíl. Ale párkrát se stalo, že pomohly jiné posádky a dostaly nás z nejhlubšího písku na pevnější povrch, abychom mohly jet dál.

Do cíle jste se leckdy dostaly až pozdě v noci. Jak vlastně vypadal takový váš typický den?
Bára: Vstávalo se většinou hodně brzy ráno, v pět nebo v šest jsme byly na startu. Někdy to bylo na pohodu. To jsme po dojetí do cíle jen skočily do sprchy, kolem osmé na brífink, daly jsme si večeři a přesunuly se k našemu bivaku. Hodinku dvě jsme ještě koukaly, co dělá Tomáš na autě, pak jsme zalezly a šly spát. To byl ideální stav. Opačný stav nastal, když jsme dojely ve dvě ráno, navíc v bivaku nebyl signál, takže jsme nemohly dát dopředu vědět, že jedeme. Chudák Tomáš na nás čekal a nevěděl, jestli vůbec žijeme.

zdroj: se svolením Czech Samurais


Dopřávaly jsme si lančmít a tuňákové paté
Jak během závodu řešíte jídlo a pití?
Bára: Všechno v autě. Ráno jsme s sebou vždycky dostaly papírovou tašku a v té byly čokolády, tyčinky, brambůrky, konzervy s nějakým lančmítem a to bylo všechno. Většinou jsem si brala ze snídaně jogurty a měly jsme jerky, to nás zachraňovalo. Osvědčilo se taky tuňákové paté, co jsme si vezly z Čech. Catering v bivaku byl ale super.

A kam se chodí na záchod?
Bára: Před auto, za auto, vedle auta, prostě tak, kde je nejmíň lidí.

Jaký nejhorší moment jste v závodu zažily?
Lucka: V předposlední etapě se startovalo hned za bivakem. Už na začátku byly hodně hluboké koleje, takže jsme vyjely a začaly se zahrabávat už pár stovek metrů za startem. Netušily jsme, co dál, protože i kdyby nás někdo přes první dunu dostal, bylo tam nepočítaně dalších. Musely jsme se tedy vrátit na start a zeptat organizátora, jestli pro nás nemá alternativu, jak se dostat na další test. Dozvěděly jsme se, že alternativa neexistuje a asi budeme muset celý den zabalit s velkou penalizací. S tím jsme se nechtěly smířit. Nakonec to dopadlo dobře, protože jsme z roadbooku vyčetly, že trasa o kus dál protíná hlavní silnici. Tušily jsme, že když se vydáme po asfaltce, trasa ji v určitém místě protne. Skutečně se nám podařilo to místo najít, rovnou jsme tam dostaly razítko a napojily se na trať.

Bára: Nejhorší je, když máte pocit, že to musíte vzdát hned na začátku. Když přijde krize až ke konci etapy, člověk se s tím snadno smíří, ale pár set metrů od bivaku je to fakt těžké. Nakonec ten den dopadl skvěle, na trase byly krásné výhledy s černými skalami a fakt jsme si to užily. Vlastně mě na celém Dakaru Classic baví ten fakt, že člověk nejede jen určenou trasu, ale hledá si vlastní cestu, kterou dokáže zvládnout. Musí improvizovat.

Lidé nás v Saudské Arábii přijímali skvěle
A jaké byly naopak nejhezčí chvilky?
Bára: Projetí cílem bylo samozřejmě fantastické, ale stejně skvělé byly i dílčí zážitky. Třeba že vyjedete prudký kopec a podobné malé radosti, které vás neskutečně povzbudí.

Bylo něco, z čeho jste měly obavy a co se nakonec ukázalo jako bez problémů?
Bára: Chvilku před naším odletem vypukl konflikt v Izraeli a pak začaly lítat rakety z Jemenu, které do Izraele letí právě přes Saúdskou Arábii. Takže jsem měla trochu strach, co se může stát. A pak tu byli místní obyvatelé a jejich pohled na dvě ženské v autě. Nakonec bylo všechno úplně v pohodě. Lidi nás přijímali úplně skvěle, byli uctiví a milí. Třeba se mi stalo, že na benzínce přišel chlapík a zničeho nic za mě zaplatil nákup.

Překvapilo vás něco z běžných provozních věcí?
Bára: Byli jsme připravení na všechno. Tomáš měl perfektně nachystané věci na auto a my měly zabalené všechny věci, které jsme mohly potřebovat. Nakonec jsme táhly spoustu věcí zbytečně, protože bylo hezké počasí a třeba holinky jsme vůbec nepotřebovaly. A za celou dobu jsem nepotřebovala ani jeden brufen, což mi skoro nikdo nevěřil. (smích)

Sem tam jsme na sebe i štěkly, ale o nic nešlo
Jak to fungovalo mezi vámi dvěma? Netrápila vás ponorka?
Bára: Všechno fungovalo parádně. Samozřejmě byly momenty, kdy jsme se neshodly a štěkly, třeba když Lucka kopala zprava a mně by se víc líbilo, aby kopala zleva. Nebo jsme jí hodila písek do obličeje. Ale člověk si zanadával a o nic nešlo.

Měly jste čas trochu poznat Saúdskou Arábii?
Bára: Projely jsme tisíce kilometrů, takže jsme toho viděly spoustu, ale jinak moc času nebylo. Je to krásná země, každou chvíli úplně jiná krajina, mění se okolní barvy, struktura písku a mění se i lidi. Byl to úžasný zážitek
Hodnocení článku
5.0 z 5 (100%)
Hodnoceno: 1x
Ještě jste nehodnotil/a
Tagy
Diskuze
u článku není zatím žádná diskuze
vložit příspěvek do této diskuze
Nejčtenější články předchozích 7 dnů