Motorest Kopičák přežil dálnici i komunismus. Láká na poctivá jídla i koncerty

Kdysi tudy denně projelo přes 25 tisíc aut, dnes už je to zhruba čtyři tisíce. Stará „jedenáctka“ nyní sice působí ospalejším dojmem s chutí nostalgie, ale stále má své kouzlo. To dokreslují i podniky, které přežily stavbu nedaleké dálnice D11 a dál lákají motoristy do svých pohostinných útrob.

Jedním z takových míst na staré jedenáctce je i Motorest Kopičák, který je po léta spjat s rodinou Vaníčkových. Průvodci po cestě časem, ale i současnou gastronomickou částí, nám byli Leoš Vaníček a jeho následovník stejného jména. Tedy třetí a čtvrtá generace provozovatelů tohoto podniku.

V hostinci, který tu stojí od roku 1862 a k rodině Vaníčkových neodmyslitelně patří od roku 1918, se stačí začíst do starých fotografií a plakátů na stěnách a člověk si uvědomí, jak moc je pro pokračovatelé rodu důležité rodinné dědictví. Staré fotky ukazuje Leoš starší se samozřejmostí člověka, pro nějž je tato historie víc než jen rodinné dědictví.

„Nejstarší fotka, kde je hostinec zvěčněn, je z roku 1905. Ale mou nejoblíbenější je ta z roku 1934, kde je nejen děda, ale i můj táta. To mu bylo šest let,“ ukazuje Vaníček starší na fotografie na stěnách u jídelních stolů.

Historie ale nebyla jen idylická. V padesátých letech hospodu Vaníčkovým sebrali komunisti. A i když v ní umožnili rodině bydlet, do samotného lokálu třicet let nevešli. Po revoluci se však začala psát nová éra.

Po roce 1989 se rod vrátil nejenom k hospodské činnosti, ale navázal i na jednu tradici, a tou jsou koncerty. „Otec po válce dělal zábavy, tak jsem si řekl, že když on, tak já to budu dělat taky. A tak tu od roku 2003 hráli Michal Prokop, Vladimír Mišík, Vašek Koubek, ale třeba i Plastici. Ti tu také hráli jeden ze svých posledních koncertů, než se v roce 2006 rozpadli,“ vzpomíná nad plakáty Leoš Vaníček.

A právě v začátcích hudební kapitoly motorestu se zrodilo i přátelství s legendárním trumpetistou Lacem Déczi. „Potkali jsme se v jednom z jazzových klubů v New Yorku, kde hrál zrovna jeho syn na bicí. A spolu jsme to tam totálně vypili. A taky jsme se domluvili, že u nás zahraje. A tak se taky stalo a dodnes jsme přátelé. Já po něm pojmenoval jedno z jídel a on mi maluje už druhý obraz. Jeden jsem dal bráchovi ke kulatinám, a druhý mi snad namaluje do října, kdy sem má opět přijet,“ dodal hostinský tělem i duší.

Od plakátů a původní staré pípy, která je součástí malé expozice salónku s erbem Kinských, tedy pánů z nedaleké obory u Chlumce, se přesouváme k tomu, co dělá Kopičák Kopičákem – místní kuchyni. Ta se tu vaří poctivě a jen z čerstvých surovin.

„Všechno si tu vaříme sami. A nejvíce jede klasika jako svíčková. Svého času sem na smažák jezdil i Lešek Semelka, který má nedaleko chalupu,“ nechal nás nakouknout pod pokličku Leoš Vaníček.

My jsme ochutnali grilované vepřové koleno za 165 Kč – šťavnaté, voňavé, správně vypečené. Místní ale jezdí i na gulášovku za 49 Kč, kachní stehno s červeným zelím a knedlíkem za 195 Kč, a velkým hitem je králík.

Navzdory tomu, že doba pokročila a doprava zmizela, Kopičák se drží. Díky rodině, nasazení i politice Vaníčkových. „Nikdy jsem nikoho nepropustil. Ani když byl covid. V této době, kdy je nedostatek kuchařů i personálu, si je musím udržet,“ doplnil Vaníček.

A právě vytrvalost, poctivost a špetka punku dělají z tohoto místa něco, co se nedá nahradit žádnou moderní pumpou u dálnice. Motorest Kopičák zkrátka rozhodně stojí za návštěvu.