Test ojetého Hyundai i30 kombi: Žádné zbytečné komplikace a spolehlivý motor

Tuzemští motoristé sice, stejně jako ve velké části dalších zemí, sice aktuálně mají v oblibě vozy kategorie SUV, ovšem v případě zájmu o ojetý automobil se i nyní často rozhodují pro klasické modely ve velikosti nižší střední třída.

Jedním z nich je Hyundai i30, který si stále i z hlediska registrací nových vozů udržuje stále pozici v první desítce. V nabídce je tento model vyráběný v Nošovicích ve třech karosářských verzích. Kromě hatchbacku je možné zvolit i fastback s podobným řešením zadní partie jaké má například Octavia a samozřejmě také kombi.

Právě tuto verzi jsem si zvolil pro test ojetiny poháněné klasickým čtyřválcovým zážehovým spalovacím motorem 1,5, který byl spojený s manuální šestistupňovou převodovkou.

Na vzhled i detaily konkrétního zkoušeného vozu se můžete podívat do naší fotogalerie s vysvětlujícími popisky

Ve výbavě vozu, který byl poprvé uveden do provozu před třemi lety a od té doby stihl najezdit jen 34 000 kilometrů, byla například dvouzónová automatická klimatizace, parkovací kamera, bezdrátové nabíjení mobilního telefonu, vyhřívané sedačky i volant,. DAB rádio i Android Auto a Apple Car Play.

V nabídce autobazaru Auto ESA byl tento konkrétní exemplář, na který se ještě další dva roky vztahuje tovární záruka, vystaven s cenovkou 395 000 Kč.

Když jsem si auto po umytí důkladně prohlížel, objevil jsem jen minimální škody, které při jeho provozování nastaly. Jednou z nich byl odřený hliníkový disk jednoho kola, další pak škrábance v bezprostředním okolí kliky u dveří řidiče. Auto nemělo ve výbavě bezklíčkové odemykání a startování, dalším pozůstatkem dřívějších automobilových časů byla také klasická páka parkovací brzdy.

VIDEO / Jízdní záběry obdobné verze Hyundai i30 kombi, jako byla ta testovaná, můžete vidět v následujícím videu:

Vůz již nebyl zcela prost bezpečnostních asistenčních systémů. Tedy řidičům může pomáhat, případně je otravovat (záleží samozřejmě na naturelu každého konkrétního uživatele) upozornění na únavu řidiče nebo asistent pro udržování vozu v jízdním pruhu. Ten lze ale poměrně rychle deaktivovat stiskem tlačítka na volantu.

Naopak jsem při jízdě po neznámé silnici postrádal systém pro čtení dopravních značek a na rychlostní komunikaci zase varování před auty nacházejícími v souběžných pruzích v takzvaném mrtvém úhlu.



V interiéru není nic, co by řidiče rozčilovalo nebo na co by si musel dlouho zvykat. Třeba klimatizace má klasická tlačítka a otočné ovladače, samostatný vypínač je také pro systém start&stop, pro zapínání vyhřívání sedaček či volantu.

Pokud byste si tento nebo podobný kousek Hyundai i30 kupoval v době, kdy s vámi často budou cestovat děti, pak počítejte s tím, že jim bude pravděpodobně vadit absence USB konektorů v prostoru zadních sedaček. Na ně se také pohodlně usadí jen jedinci, kteří dorostli jen na nějakých sto osmdesát centimetrů. Pro ty větší tam bude poněkud těsno.

Naopak zavazadelník má solidní kapacitu pro přepravu všemožných zavazadel i potřeb. Pod jeho dnem jsem našel dosti hlubokou přihrádku na povinnou výbavu a další věci a také dojezdovou rezervu.

Na bocích jsou pouze dva háčky na zavěšení tašek, nenašel jsem žádné přihrádky, sítě či gumové popruhy, které by pomohly s ukotvením menších předmětů. Zadní opěradla jsou rozdělená v poměru 60:40, uprostřed je ale uzavíratelný otvor pro prostrčení delších věcí. Je ale malý.

Ani čalounění v této části vozu nebylo nějakým zásadním způsobem opotřebované nebo poškozené, stejně jako potahy na všech sedačkách či plasty na palubní desce. Jediným mínusem v této spíše kosmetické oblasti byl ohlazený plast v oblasti loketní opěrky na řidičových dveřích. U tak mladého automobilu s malým nájezdem bych něco podobného neočekával.

Z hlediska jízdních vlastností není vlastně nic, co by se vozu dalo vytknout. Opravdu příjemné je hladké a tiché řazení pomocí páky šestistupňové převodovky, brzdy měly adekvátní reakci na sešlápnutí brzdového pedálu a řízení správně naladěný posilovač.

Při klasických rodinných jízdách jen málokomu bude vadit, že tyto verze i30 mají vzadu tuhou nápravu. V tomto konkrétním případě se na slušném komfortu i na nekvalitní silnici podepisovaly i poměrně malá šestnáctipalcová kola. S většími by se možná na nějakých nerovnostech projevilo hlasitější bouchání.

Motor, který vůz poháněl, byl také ještě ze staré školy. To znamená, že se jedná o atmosféricky plněný čtyřválec s nepřímým vstřikováním. Tedy o techniku, která už z principu nebude vyžadovat nějakou složitou a drahou údržbu.

Pokud si auto kupujete proto, abyste s ním jezdili například z venkova do okresního města a pak na nějaké víkendové či dovolenkové výlety, budete pravděpodobně velmi spokojeni se spotřebou. Mně v takovém režimu při testovacích jízdách palubní počítač ukazoval dokonce průměr 4,9 litru.

Na brázdění dálnic je už ale tento vůz vhodný méně. Spotřeba se pak při využívání povoleného limitu 130 kilometrů v hodině přiblíží k sedmi litrům a navíc vám zřejmě bude vadit větší hluk od kol i z motorového prostoru.

Také se Hyundai i30 1,5 DPi příliš nehodí pro ty řidiče, kteří se rádi svezou poněkud svižněji a hodlají předjíždět pomalejší vozidla. Akcelerace i po mohutném sešlápnutí plynového pedálu je spíše vlažnější a pro takové účely je zapotřebí předem podřadit minimálně o dva převodové stupně.