Unikátní vůz Z-5 Express vypadá, jakoby z něj generál Eliáš zrovna vystoupil

Automobil Z-5 Express je vystaven na náměstí Václava Havla u Národního divadla, kde se v pondělí 5. května konal happening Na barikádu! k připomenutí 80. výročí zahájení Pražského povstání. To už ovšem Eliáš nezažil – ani jako předseda vlády, ani jako pozdější vězeň nacistů. Coby jediný premiér okupované země byl za účast v odboji popraven na Kobyliské střelnici již v roce 1942.

Řada přihlížejících ani netušila, jak autentický unikát mají před sebou. Ředitel Muzea dopravy Národního technického muzea Arnošt Nezmeškal Deníku řekl, že auto stále zůstává ve stavu jako ve chvíli, kdy z něj Eliáš naposledy vystoupil. „Vše je původní – včetně polstrování nebo pneumatik od firmy Baťa,“ konstatoval.

Z jeho slov plyne, že dvoutaktní vůz o výkonu 40 koňských sil, dosahující maximální rychlosti 120 kilometrů za hodinu, vypráví minimálně dva příběhy: jednak o svém majiteli Eliášovi, jednak o výrobci – společnosti Československá zbrojovka Brno. „To byla světoznámá továrna na pušky a kulomety. Ve dvacátých letech nikde široko daleko nebyla žádná válka, takže továrna měla problémy s výrobou. A tak si řekli: budeme vyrábět auta,“ vysvětlil ředitel s tím, že produkce poměrně úspěšných levných aut s dvoudobým motorem se zde zrodila (a rovněž skončila) tak trochu jako v pohádce Tři veteráni: v království, kde kradli, odlévali buď kulky, nebo písmenka; podle politické situace. A prakticky stejné to bylo i s auty značky Zetka.

„Ve třicátých letech byla situace obrácená: v roce 1936 si Zbrojovka Brno řekla, že musí ukončit výrobu automobilů, protože potřebujeme zbraně: pušky a kulomety,“ poznamenal Nezmeškal. Eliášův vůz z roku 1936 tak patřil mezi poslední vyrobené vozy Z.

Neméně dramaticky vývoj politické situace ovlivnil i osudy Eliáše. Ten, ač byl někdy označován za kolaboranta, se ve skutečnosti stal jednou z vůdčích osobností odboje, navíc udržující styky s jeho větvemi nekomunistickou o komunistickou, které jinak v kontaktu nebývaly.

„Byl to národní hrdina, o němž se bohužel málo ví,“ konstatoval Nezmeškal s tím, že za protektorátu přijal nevděčnou roli předsedy vlády, aby nacistům škodil, jak jen mohl. Asi nejznámější je takzvaná chlebíčková aféra, kdy coby premiér pozval na setkání takzvané aktivistické novináře (jak se tehdy říkalo žurnalistům píšícím ve prospěch nacistů), jimž předložil otrávené chlebíčky; jeden z návštěvníků dokonce zemřel.

„Řekl bych, že Eliáš byl přední představitel našeho odboje – ne-li jeho hlava,“ chválí Nezmeškal. Dostal se také do hledáčku gestapa, které však nemělo víc než podezření: nemohlo mu nic prokázat. Až v roce 1941, bezprostředně po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, byl zatčen – a později v období teroru po atentátu na Heydricha popraven.

Nezmeškal Deníku připomněl, že Eliášova manželka doufala, že národ jednou jejímu choti vybuduje muzeum. Proto až do roku 1980, kdy zemřela, uchovávala vilu i veškeré předměty s Eliášem spojené „netknuté“. Autentická ještě z Eliášovy doby je tak i viditelná oprava pravých dveří auta, poškozených zřejmě někde nevhodným otevřením. Jsou to dveře na straně řidiče: vůz totiž byl vyroben v době, kdy se u nás jezdilo vlevo. Ostatně – byl to právě Eliáš, kdo ještě v dřívější roli ministra dopravy zaváděl pravostranný provoz.

Pak vše jako odúmrť připadlo státu – a tehdy se Eliášovo auto dostalo do sbírek Národního technického muzea. „Vila přešla na ministerstvo vnitra – a naší tehdejší kolegové vyrazili do garáže a vzali si Z-5 Express. V autentickém původním stavu: to auto naposledy jelo, než pana Eliáše zavřeli do vězení,“ řekl Deníku Nezmeškal. Přičemž se svěřil, že když do vozu sedal – kvůli transportu z expozice, z níž se vůz vydal někam „ven“ poprvé po desítkách let, na místo vystavení u Národního divadla – měl poněkud nepatřičný pocit: že vstupuje někam, kde narušuje památku výjimečného muže.

„Pan Eliáš psal své ženě, že je dobře, že nemají děti – protože osud, který si sám dobrovolně zvolil, byl strašný. Obětoval se pro národ, aby zachránil, co mohl. A dobře věděl, že ho buď dostanou Němci – což se i stalo – nebo že po válce možná skončí velmi špatně; podobně jako prezident Emil Hácha, který se také zpočátku snažil dělat, co mohl…“ konstatoval ředitel Nezmeškal.

S autem jsou spojeny i tradované legendy – avšak i historici krčí rameny: těžko ověřit, co je na nich pravdy. Povídá se, že Eliáš vůz půjčoval spolupracovníkům z odboje, že snad mělo vozit i ilegální vysílačku pro spojení s londýnským exilem… Také se říká, že jeden čas automobil schovával, a to zaparkováním v garážích ministerstva propagandy ovládaného Emanuelem Moravcem – který ve vztahu k německým okupantům zastával přesně opačné postoje nežli on sám.