Hippie dodávka z Finska našla domov v Ústí. Na silnici budí pozornost

„Nebrzdí to, nezatáčí to, plave to, ale je to nádherný,“ rozplývá se hrdý majitel ikonického vozu. Když projíždí Ústím lidé na něj mávají, chtějí se fotit. První verze Volkswagenu Transporter, někdy také VW Bus, je horké zboží. Jeho cena se pohybuje kolem milionu korun.

„Je to moje srdcovka, půjčil bych ho snad jedině svému bratrovi,“ říká 35letý muž o autě z roku 1964. Vlastnit tuto německou dodávku byl vždy jeho sen. Nejdříve sbíral modely, kterých má kolem šesti stovek.

„Auto stálo ve Finsku v muzeu, které se následně rozprodávalo a tato T1 se dostala oklikou až ke mně do Ústí,“ vypráví zajímavý příběh veterána, který za svých více než 60 let života ujel pouze 24 tisíc kilometrů.

Jedná se o původně plechovou verzi, která byla v roce 1969 přestavená na „busíka“ s kempovací vestavbou. Vejde se do něj devět osob a sedačky se dají složit. „V létě auto s rodinou normálně využíváme na kempování,“ usmívá se Fousek, který s tímto autem už najel asi osm tisíc kilometrů.

Řídit takto staré auto není žádná legrace. Při rychlosti kolem 90 kilometrů za hodinu má řidič plné ruce práce a musí volant držet hodně pevně a hlavně předpovídat. I proto s ním byl nejdále jen na jezeře Most. Jinak jezdím hlavně po okolí krajského. Nejraději si zajede na zmrzlinu do Svádova na cyklostezku. To se stává hned střed pozornosti.

„Nemám to moc v oblibě, ale kvůli autu jsem ochotný to podstoupit,“ přiznává. Nakonec ale vidí, že kam přijede, tam se hned objeví úsměv na tváři. „Lidé si nás hodně fotí a motorkáři zvedají palec nahoru.“

Velice populární jsou srazy těchto vozidel. On se jim ale vyhýbá. „Ty nemám rád, protože tam se hodně řeší, aby bylo vše na autě dobové a originální. To já tolik nehlídám. Ani nechci auto nějak vyšperkovat, pro mne má takto větší hodnotu,“ dodává.

Pokud byste si jeho skvost chtěli prohlédnout, je k vidění v přijímací hale autoservisu Autocentrum Ústí nad Labem, které v Solvayově ulici pod Kauflandem bratři Aleš a Michal Fouskovi provozují. Objekt byl dříve provozovnou Toyoty, ta se ale přestěhovala do Všebořic a komplex byl 3 roky nevyužívaný. Nyní v lednu se tam z Dobětic přestěhovali právě bratři Fouskovi.

„Hned k nám přišla kontrola ze stavebního úřadu. Ale jinak jsou ohlasy od zákazníků moc dobré. Zvenku ještě to nevypadá nejlépe, to ještě budeme vylepšovat. Ale uvnitř už je to super,“ pochvalují si.

Příběh jejich začátku podnikání je také zajímavý. Starší Aleš studoval vysokou školu, ale nikdy to nebyl žádný muž v obleku. Už od 15 se v montérkách hrabal v motorkách a autech. Jednou šli jeho rodiče na procházku v Doběticích a narazili na rozestavěnou dílnu nedaleko točny trolejbusů. Dali peníze dohromady a tu nemovitost koupili. Pak ji rok rekonstruovali a v roce 2011 si Aleš otevřel svůj autoservis.

„Nejdříve jsem jen vyměňoval sousedům brzdové destičky, ale pak se to postupně nabalovalo a já se víc učil a zlepšoval. Až jsem nabíral i zaměstnance,“ vypráví o tom, jak se zrodila rodinná firma.

Mladší bratr Michal studoval dopravní průmyslovku a pak letectví na ČVUT v Praze. Když viděl, že se jeho bratrovi začalo dařit a potřebuje pomoc, přidal se k němu. Aleš je prý dobrý v technické části, Michal zase při jednání se zákazníky. „Takto jsme si to rozdělili,“ doplnil 29letý Michal, který je také pilotem vrtulníku.

V Doběticích už jim prostory byly postupně malé. Čekací doba u stálých zákazníků se přehoupla přes měsíc. Došli tak do stádia, kdy si řekli: „Buď se uzavřeme a budeme mít jen svou komunitu zákazníků. Něco jako zubaři. Budeme mít asi 1200 zakázek za rok a kolem 900 klientů. Nebo to budeme muset zvětšit,“ poznamenal. Tak se ocitli v Solvayově ulici.