Test Opel Frontera: Nekomplikovaný univerzál pro města i venkov

Tvůrci Opelu Frontera mysleli na podstatné věci, které největší část motoristické veřejnosti od svého auta žádá. Tedy, aby auto nabídlo za rozumné peníze dostatek prostoru a na to, aby jeho ovládání nebylo zbytečně komplikované.

Opel Frontera, jak jsem si ověřil během týdenního redakčního testu, tyto požadavky určitě splňuje. Navíc je zabalený do kabátku s rysy SUV a má nepochybně dobrý poměr cena/výkon. Posuďte sami: Za cenu startující těsně pod půl milionem korun dostane zákazník auto s automatickou převodovkou, klimatizací a třeba i dvojitou podlahou v zavazadelníku. Ovšem třeba bez centrálního multimediálního displeje. Místo něho je na palubní desce jen místo pro uchycení vlastního mobilu, který pak ve spolupráci s příslušnou aplikací plní roli rádia, navigace a tak dále.

Varianta GS, za kterou se připlácí šedesát tisíc, pak už má na palubě také navigaci, parkovací kameru, kola z lehkých slitin, hlídání mrtvého úhlu, automatickou klimatizaci, střešní ližiny a řadu dalších věcí.

Na vzhled testovaného exempláře s vysvětlujícími popisky pod snímky se podívejte do naší fotogalerie

Já jsem sice testoval vůz v základním provedení, ovšem doplněný řadou příplatkových paketů. Například sadou White, což znamenalo bíle lakovanou střechu, bílá plechová kola nebo střešní ližiny, dále sadou Tech, která zase zahrnuje navigaci, parkovací kameru nebo bezdrátovou dobíječku telefonů a rovněž sadou Komfort. Její součástí jsou pak vyhřívané sedačky, volant i sklo, automatická klimatizace a ergonomická přední sedadla.

Už při první obhlídce auto překvapí. Například právě zmiňovanými plechovými a bíle lakovanými koly. Něco takového už se neobjevilo hodně dlouho. Překvapením je také dlouhá prutová anténa na střeše. Běžně již i vozy z menší velikostní třídy mívají takzvanou žraločí ploutvičku. Také klasická roura výfuku vykukující zpod nárazníku není běžná. Buď designéři tuto součást schovají pod auto nebo ji opatří nějakou pěknou koncovkou. Na druhou stranu, pěkně působí černá příď odborně nazývaná Opel Vizor, leskle lakované černé vnější kliky na dveřích i do dvou úrovní rozdělená zadní světla.



Interiér neohromí designem, použitými materiály ani zpracováním. Snad až na sedačky, které jsou látkové, pěkné na pohled i dostatečně dimenzované. Plasty na palubní desce i na obložení dveří jsou výhradně z tvrdých plastů a ozdobných prvků na nich je pomálu. Někomu může připadat zajímavý nově tvarovaný volant, pro mě ale zbytečně moc členitý. Navíc má na svých ramenech dotykové plošky, od kterých již některé značky zase upouštějí.

Typickou známkou šetření zde je absence startovacího tlačítka. Ve Fronteře je klasická spínací skříňka, do které je třeba zastrčit klíček a pak s ním otočit. Navíc trvá docela dlouho, než se pak ozve zvuk nastartovaného motoru.

Potěšilo mě, že klimatizace se ovládá klasicky za pomoci tlačítek a klapek a že asistent pro udržování v jízdním pruhu a další upozorňující na překročení rychlostního limitu se dá vypnout stiskem knoflíků vlevo od volantu. Zajímavým nápadem je gumový pás obklopující středovou konzoli s voličem převodovoky. Za něj se dá prý přichytit například tablet.

Pěkně zabydlet se dá v prostoru zadních sedaček. To díky opravdu velkorysému prostoru pro nohy a hlavu. Postačí i pro dvoumetrové jedince. Také je tu pro zde sedící dostatek úložných prostor. Jen na zadní straně opěradel předních sedaček jsou hned tři kapsy.

Solidně využitelný je rovněž zavazadlový prostor. Má dno nastavitelné do dvou výškových úrovní a po stranách jsou dvě kapsy na povinnou výbavu. Otvor v zadním opěradle nebo možnost skládat zadní opěradlo ve třech krocích sice chybí, ale zato tu jsou střešní ližiny s možností stacionárního zatížení střechy až 240 kilogramy.

Auto může být poháněno čistě elektricky, ale v našich končinách bude určitě populárnější spalovací verze. Přední kola vždy pohání tříválcová mildhybridní dvanáctistovka. V levnější verzi má výkon sto koní, v dražší pak 145. Tu jsem zkoušel já a je třeba říci, že při obsazení dvěma až třemi osobami uděluje Fronteře solidní dynamiku. Kdybyste ale na střechu dali box a měli interiér obsazený sedmi osobami (ano, za příplatek se dá koupit šestá a sedmá sedačka), pak už byste si spěch za volantem museli s velkou pravděpodobností odpustit.

Opel se vždy chlubí tím, že i když přejímá techniku ostatních značek koncernu Stellantis, podvozek si ladí a upravuje podle vlastní představy. Tedy tak, aby auto bylo bezpečně a čitelně ovladatelné i za vysokých rychlostí, kterými se dá legálně jezdit po německých dálnicích. V praxi to znamená, že Opel podvozek přitvrdil, díky čemuž se třeba v rychleji projetých zatáčkách auto moc nenakloní. Na některých nerovnostech to ale znamená odskočení a slyšitelné bouchnutí. Tento prohřešek Opel do značné míry zamaskoval použitím na dnešní dobu až nezvykle vysokým profilovým číslem pneumatiky. V případě zkoušeného vozu to bylo 65. To ale znamená, že velká vrstva vzduchu v nich do jisté míry zvládne odpružit menší výtluky či výstupky v asfaltu.

Motor umí být velmi úsporný, pokud vůz používáte pouze na méně členitých silnicích s nižšími rychlostními limity. V takovém případě činí jeho apetit jen necelých pět litrů. Pokud ale budete častěji hostem na dálnici (tak jako já při tomto testování), pak počítejte se zhruba 6,5 litry dlouhodobé průměrné spotřeby. Navíc ve vyšších otáčkách je už hluk linoucí se zpod kapoty do interiéru poměrně intenzivní.

Karosérie: pěti až sedmimístné pětidveřové SUV

Motory: Zážehový přeplňovaný tříválec 1,2/110-145 koní – 5,2-5,3, elektromotor 113 koní/18,2-18,5 kWh

Převodovka: šestistupňová automatická, jednostupňová automatická

Vnější rozměry: 4385x1795x1635mm

Rozvor: 2670 mm

Zavazadlový prostor: 460/1600 l

Max. rychlost 143-190 km/hod

Zrychlení 9-12,1 s

Ceny: od 499 990 Kč