Česká veteránská scéna se zbytečně distancuje od vozů kategorie off-road, které nesmyslně vytěsňuje mezi hobby jezdce, militaristy a jiné podivíny s botami od bláta. S rangem jsme zjistili, že k takové segregaci není žádný důvod.
Musím přiznat, že jsem až do nedávné doby neměl o oněch rozorávačích pracně pěstěných mezí, malebných úvozů a horských bystřin nejlepší mínění. Ano, na tato místa čtyřkolky skutečně nepatří, zážitky z jízdy v těžkém, ba extrémním terénu se ale jinak silou adrenalinového prožitku mohou směle blížit svezení s kdejakým sporťákem. Jak s tím souvisí veteráni? Docela jednoduše. Mimo leštěnek, které běžně vídáme na veteránských srazech nebo soutěžích, existují i drsnější auta, která mají tu jedinou nevýhodu, že jízda jen po silnici je s nimi trochu nudná, resp. mají při ní tak maximáně třetinovou šanci ukázat, co v nich skutečně vězí. Kořeny dnešních off-roadů dlí na venkově nebo v dějinách válečných konfliktů, jak nám ale tentokrát ukázal majitel modrého Ranger Roveru, řidiči zachovalých kousků zdaleka nemusí být jen zemědělci nebo bláznivé spolky armádní historie.
Divíte se levostrannému řízení vyobrazeného auta dovezeného z Anglie? Pak věřte, že jde o kus, který byl vyroben pro saudskoarabský trh a kde skutečně prvních pět let svého života jezdil. Ale pěkně popořádku. Historie Range Roveru je sice slavná, nikoliv však jednoduchá. Pracovní off-road Land Rover nikdy nebyl vrcholem luxusu a kultivovanosti a jeho výrobci se v polovině 60. let hromadili potenciální zájemci o auto, které je odveze nejen na obhlídku pastvin, ale také večer do klubu. Vývoj nového typu vedl od roku 1966 Charles S. King, synovec bratrů Wilksových, stvořitelů Land Roveru. Inspirací mu byly první americké pokusy vytvořit auto, kterému dnes říkáme SUV, jako právě Jeep Wagoneer nebo Ford Bronco. Tehdejší měřítka samozřejmě počítala s mnohem drsnějším využitím i zacházením než u dnešních esúvéček. Anglický výraz range měl naznačit široké rozpětí využitelnosti tohoto typu: od solidní průchodnosti terénem přes vnitřní prostornost, komfort až po reprezentativnost. Uvažovalo se o alternativách jako panter, leopard nebo velar. Výhodou byla vyspělá konstrukce karoserie, trvalý pohon 4×4, vinuté pružiny místo listových per, kotoučové brzdy a lehký benzinový motor 3.5 V8 značky Rover, odvozený od Buicku. Jízda byla díky těmto atributům diametrálně pohodlnější a svižnější než u všech konkurentů. Teprve po jedenácti letech přibyl druhý pár dveří a ani s luxusem to zpočátku nebylo nijak slavné – sedadla byla potažena koženkou, plasty měly být hlavně snadno omyvatelné, vzhled a kvalita se moc neřešily. Teprve postupně došlo na posilovač řízení, koberečky či klimatizaci. Na vlnu luxusu Range Rover poprvé naskočil roku 1981 s výbavou Vogue. Pod hlavičkou chronicky ztrátového, státem uměle vydržovaného a nakonec zbankrotovaného koncernu British Leyland však výroba i vývoje mimořádného vozu léta strádaly.
Po jízdní stránce je srovnání range roveru s jeho dobovými konkurenty (lze-li o nich vůbec hovořit) zážitkem z jiné galaxie. Britský interiér sice není ani zdaleka krásný nebo extra kvalitní, z vozu je však z klasické „commanders position" výborně vidět a uvnitř se žije srovnatelně s běžným komfortním osobákem.Třiapůllitrový osmiválec zde ševelí hladce a plavně řadící čtyřstupňový automat vás spolu s geniálním odpružením nevyruší od víkendového rozjímání ani v tom nejděsivějším terénu – tato vlastnost ostatně range roverům nebo typu Discovery zůstala dodnes. Vysoce kulturní způsob absorpce hrozivých výmolů je zkrátka neopakovatelný, stejně jako nečekaně dobrá manévrovatelnost, tvoří základní vjem z celého vozu. Je zde samozřejmě k dispozici redukce, range má navíc trvale poháněna všechna kola a v nouzi si pomáhá uzamykatelným mezinápravovým diferenciálem – vše ovládáte přímo z místa řidiče.
Ceny aspoň trochu zachovalých kousků z první série se dnes pohybují v cenových relacích od 100 000 Kč výše.