Esox je československý sporťák, o kterém jste asi neslyšeli. Vznikl v 70. letech

V dnešní široké nabídce automobilek a jejich modelů se vám jen těžko stane, že byste si nevybrali ideální vůz. V Československu raných sedmdesátých letech ale byla situace samozřejmě jiná. A někteří lidé proto zvolili dlouhou a trnitou cestu za autem podle vlastního návrhu. Příkladem za všechny budiž sportovní kupé jménem Esox. Vůz, který by se snad dal pro svůj tvar přezdívat „slovenská Corvette“ vznikl v Bratislavě z návrhu Pavla Mikšíka. Povoláním designér, sochař a architekt neměl k návrhu automobilu daleko, dokonce už jako pětiletý klučina si podle Maroše Schmidta, vedoucího Slovenského múzea dizajnu, který se Esoxu i práci jeho autora věnuje, v roce 1948 vyrobil z neohoblovaných desek první automobil. A na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se Mikšík rozhodl, že si postaví svůj vysněný vůz. Tentokrát skutečný.

Lehce futuristický design karoserie prošel dlouhou evolucí. Na začátku stál pouze technický výkres a model v měřítku 1:10, se kterým absolvoval Mikšík testy v aerodynamickém tunelu. Právě na základě vlastního testování potom dotvořil poslední finesy laminátové karoserie, podpírané konstrukcí z ocelových trubek.

Protože byla hlavním cílem nízká výška a tedy i těžiště, zvolil Mikšík coby základ podvozek z klasického Volkswagenu Brouk. Jeho hlavní výhodou je především motor vzadu - a s ním spojená možnost budoucí zástavby výkonného agregátu Porsche. Vypůjčené šasi mělo ovšem stát na kolech zcela vlastního návrhu.

I přes zpomalující nedostatek materiálu a techniky se podařilo vůz v roce 1972 postavit. Na již zmíněnou trubkovou konstrukci byla posazena karoserie vylaminovaná jako jeden kus, do které se teprve po zhotovení vyřízly potřebné otvory pro okna, dveře, ale i kapoty. Právě díky tomuto postupu se podařilo zaručit bezvadnou úroveň spasování všech dílů.

Žádná fotografie interiéru se bohužel nedochovala, ovšem nastupování do vozu bylo řešeno odklápěním kabiny i se všemi okny a částí palubní desky. Uvnitř se potom nacházela sportovní ergonomická sedadla vlastního návrhu, doplněná o originální pásy ze stíhačky.

Výsledný stroj dostal název Esox, což je latinský rodový výraz pro štiku. Štika totiž platí v říši ryb za rychlého a obratného dravce, což byly přesně ty vlastnosti, které chtěl Mikšík vtisknout i svému vozu. To se ale bohužel nikdy nepovedlo. A velkou roli zde kromě omezeného přístupu k technice hraje i byrokracie. 

Na přídi vozu se kvůli homologaci nejprve objevily vyčnívající světlomety, ale ty byly záhy nahrazeny lampami zapuštěnými v kapotě. Bohužel právě kvůli homologaci se na autě objevil také velký přední nárazník a řada zpevňujících prvků, takže se hmotnost vozu poměrně dramaticky navýšila.

S tím pochopitelně vyvstal problém týkající se výkonu. Slabý motor z Brouka o objemu 1,3 litru si s tímto kupátkem prostě neuměl poradit a jízda proto nebyla nijak zvlášť dynamická. Mikšík už od začátku toužil po motoru značky Porsche, ovšem ten byl v dané éře zkrátka nedostupným artiklem.

Projekt Esoxu byl proto odsunut do pozadí, po určité době odprodán a tady jeho stopa končí. Výjimečný jediný kus vlastního návrhu zcela zmizel a nikdo neví, jestli se vůbec někde zachoval.

Naštěstí ovšem není všem dnům konec. Originální návrh vozu totiž podle všeho stále existuje a již v nadcházejících letech je v plánu znovuzrození vozu, na kterém by měl spolupracovat jeho původní konstruktér spolu se zmiňovaným Marošem Schmidtem.

Auto vznikne zcela od začátku, takže se počítá s koupí klasického Brouka, jeho odstrojením, vyrobením nové laminátové karoserie a především zástavbou vysněné pohonné jednotky od Porsche. Doufáme, že projekt skutečně klapne.

Zrovna Esox by si coby zajímavý designový výtvor z poněkud šedivých 70. let socialistického Československa druhou šanci rozhodně zasloužil.