Když se chceš uvolnit, usmívej se! Návštěva v motoškole Přijďte se projet

Motorku nejspíš většina z vás už zamkla do garáže, a teď netrpělivě vyhlížíte novou sezónu. Už víte, jak budete své jezdecké dovednosti napřesrok zlepšovat? Poohlédněte se po motoškole, která vám připraví lekce na míru a ještě z ní budete odjíždět s úsměvem od ucha k uchu.  Přesně takovou pověst má motoškola Přijďte se projet, která kromě individuálních lekcí a týdenních kempů pořádá třeba i motovýlety do Itálie, Španělska a Portugalska. Kromě zájemců o řidičák na motorku sem vede cesta jezdců, kteří už mají nějaké ty kilometry za sebou. Chtějí se zdokonalit v terénu, vypilovat zatáčky nebo třeba - jako v mém případě - odbourat obavy z velkého stroje s vysokou hmotností. Vyrážím tedy do Radiměře poblíž východočeských Svitav, kde na mě už čeká David Carda, zakladatel motoškoly a zkušený jezdec i instruktor.

Pomůckou pro mé učení s „těžkou váhou“ bude BMW R1300GS - letošní novinka, která sice oproti svému předchůdci shodila 12 kilo, pořád ale váží 237 kilo. „O váhu motorky vůbec nejde, když ji člověk umí správně ovládat,” ujišťuje mě David. „Motorka samotná je dokonalý stroj, který většinu jízdy v pohodě zvládne sám. Jen mu to jezdec nesmí kazit.” Důkazem tohoto tvrzení je Davidův desetiletý syn Máťa, který se na svažité louce sloužící jako polygon na géésu prohání, jako by se nechumelilo. Jenom zírám.  



První cvičení je jednoduché - jezdit dokola pouze na volnoběh a myslet na dvě věci - správnou polohu rukou i nohou a správně vedený pohled. Správná poloha znamená dva prsty na spojce, dva prsty na brzdě a chodidla na stupačkách zhruba v jedné třetině, kde má noha největší cit. Správný pohled do zatáčky je základ. „Kam koukáš, tam jedeš, je otřepaná poučka, kterou zná každý, ale v reálu to leckdo nedělá,” vysvětluje David. „Spousta lidí pořád po očku sleduje situaci rovně před sebou a motorka pak mnohem hůř zatáčí.”

Pohled je přitom klíčová věc hned ze dvou důvodů - mozek se řídí primárně podle toho, kam mají oči zaostřeno. Například koukám-li na překážku, je poměrně slušná šance, že ji trefím. Za druhé pohled ukotvuje v prostoru, což je alfa a omega rovnováhy. A rovnováha představuje spolu se spojkou a plynem tři nejzásadnější složky řízení motorky. 



Louka je podmáčená a cítím, jak se pode mnou zadní kolo vlní. Není to zbytečná komplikace? Není. „Jsme velcí zastánci nezpevněné plochy,” říká David. „Motorka pořád někde maličko ujíždí, člověk ji musí pod sebou nechat pracovat a neprat se s ní. Zároveň se nic nestane, když spadneš. Spousta lidí samozřejmě za celou dobu nespadne a i tak udělají velký pokrok. Nesouhlasím s tím, že kdo nepadá, nezlepšuje se. Ale je důležité, aby měli v hlavě, že když spadnou, tak se nic nestane - ani jim, ani motorce.” Ovládání stroje na nezpevněném povrchu mě zkrátka nejlépe naučí nechat motorku dělat svou práci. Nezáleží na tom, jestli se někdy chystám jezdit v terénu - tohle se mi bude hodit i na silnici. 

Géeso, od pohledu obrovské a pro méně zkušené jezdce možná i trochu děsivé, se skutečně při jízdě chová jako beránek a poslušně plní svůj úkol. Se mnou je to horší - s pohledem do zatáčky mám pořád trochu problém. Oči mi pořád ujíždějí do míst, kde skončím, pokud mi zatočení nevyjde. Skenovat případné nebezpečí je prostě lidská přirozenost, na motorce se ale může vymstít. Když na mě David po stoosmdesáté mává, ať koukám jeho směrem, už si trochu zanadávám, ale oči si dělají, co chtějí. A to jsem si myslela, že základy mám zvládnuté… „I proto je dobrá motoškola,“ směje se instruktor. „Dostaneš zpětnou vazbu a dojde ti, že vůbec neděláš to, co si myslíš. A užívej si to, usmívej se! Když se člověk usmívá a je to od srdce, automaticky se uvolní a pak to jde skoro samo.”



Tak jo, koneckonců důvodů k radosti se najde dost - poprvé jezdím mimo silnici a poprvé sedím na fungl novém géésu, které ještě mnoho lidí v této zemi nesedlalo. Navíc začínám mít pocit, že mi jeho váha nečiní potíže, a o to šlo v první řadě. Když mi pak David zapne režim Enduro a na výjezdech ze zatáčky se motorka pokaždé laškovně sklouzne, chichotám se do helmy bez pobízení. 

Další cvičení má podobu velmi pomalé jízdy s občasným zastavením. Je to samá citlivá spojka, jen občas plyn, v hlavní roli se ocitá rovnováha. „Když mi někdo tvrdí, jak na motorce válí, řeknu mu, ať ukáže, jak jezdí krokem. Na tom se pozná nejvíc,” usmívá se David. Po chvíli tréningu mě chytá křeč do rukou a musím si dát pauzu.

Pozorujeme Máťu, jak na hrbolkách opodál skáče na trialové motorce, a využívám chvilku nečinnosti k dalším všetečným otázkám. Může se na motorce naučit jezdit každý, třeba i úplné nemehlo? „Zaručit to nemůžu, to říkám na rovinu,” přiznává David a vzpomíná klientku, která nebyla po několika dnech tréningu ani na uzavřeném okruhu schopná jet víc než třicet. „Zejména žen se většinou ze všeho nejdřív ptám, jestli mají rády aspoň trochu adrenalinu. Nejde o to, že by člověk měl jezdit jako šílenec, ale nesmí to být opačný extrém. Pokud se nenaučí jezdit aspoň osmdesát devadesát, budou ho v provozu předjíždět kamiony, a to je neuvěřitelně nebezpečné. Když někdo nezvládne jet běžnou rychlostí ani na uzavřené dráze, z mého pohledu asi nemá smysl, aby jezdil na motorce.” Zapeklitá je podle něj hlavně kombinace strachu, malého vzrůstu a chabého pohybového nadání. Ani tehdy však není všechno ztraceno, jen může učení trvat déle. 



Na druhou stranu prý není pravda, že nejvíc záleží na tom, co si člověk takzvaně sám vyjezdí. „A to neříkám jen proto, že mě motoškola živí,” podotýká David. „Spousta úkonů na motorce jde proti lidské přirozenosti, a pokud ti někdo neřekne, jak na to, sama si na ně nepřijdeš. Je s podivem, kolik lidí má naježděno tisíce kilometrů, a pořád dělá základní chyby.” 

Slunce svítí, na první listopadový den je nebývalé teplo a cvičení pokračuje kroužením v co nejnižší rychlosti. S pohledem „za roh“ to pořád není žádná sláva, ale snažím se. Dril občas prokládám rychlejšími okruhy kolem louky, aby si ruce a hlava odpočinuly. Země je stále dost podmáčená na to, aby se motorka sem tam sklouzla, a teď už si ani nevzpomenu, že se na velký stroj bojím sednout. Nejspíš to bude i účinek dobré nálady, na které si v motoškole Přijďte se projet tak zakládají. „Pozitivní myšlení člověka dostane nejdál,” říká David a dodává, že cukr je při učení mnohem důležitější než bič. „Tréning tě musí bavit. Musíš být hrdá na to, jak se zlepšuješ, i kdyby to bylo jen po kousíčkách. A pro nás v motoškole je největší odměna, když vidíme, že má klient sám ze sebe radost.”

Když odpoledne odjíždím zpátky ku Praze, radost ze sebe rozhodně mám. Už věřím, že mi velká motorka není na věky zapovězena, dokonce si dovolím i pár úvah o tom, co by se mi časem mohlo v garáži objevit. A na příští sezónu už plánuju další motolekce. Pár hodin s dobrým instruktorem totiž vydá za tisíc pokusů a omylů.