Křiženec motorky a auta je Dálník. Vznikl v Čechách, svět však nedobyl

Za duchovního otce speciální kategorie vozidel s označením Dálník je právem považován Jan Anderle. Jeho životní osudy jsou také velmi zajímavé. V historii dopravy jsou popsány vedle úspěšných projektů i ty, které nakonec příliš neuspěly, případně našly jen okrajové uplatnění. Jedním u z nich je Dálník, tedy v podstatě prodloužený motocykl opatřený karosérií.

Jan Anderle se zabýval konstruováním těchto strojů již od třicátých let minulého století. Intenzivně pak zejména v období druhé světové války, kdy tento muž, hlavním povoláním zkušební pilot, nemohl v okupovaném Československu létat.

Rodák z Vyškova se původně vyučil strojníkem a strojvůdcem. Po návratu z první světové války (musel narukovat, přestože se narodil teprve v roce 1900), abslovoval leteckou školu v Chebu a začal pracovat jako letecký instruktor v Prostějově. Na konci dvacátých let získal místo zalétávacího pilota strojírenské firmy ČKD.

Již od třicátých let se ale zabýval myšlenkou levných malých motocyklů. Také zkonstruoval tříkolové vozidlo, které mělo poháněná obě přední kola a řiditelné naopak jediné zadní. Sám to však pro směrovou nestabilitu zavrhl. 

Při konstruování Dálníku s pořadovým číslem 1 ho vedla základní myšlenka: Vytvořit co nejlehčí vozidlo, které však bude při nepříznivých povětrnostních podmínkách v porovnání s motocyklem daleko pohodlnější. Zajímavostí je, že se rozhodl pro pohon předního kola. Jeho řešení letmo uloženého hnaného a řiditelného kola bylo dokonce patentově chráněno.



Motor pocházel z Jawy Minor, šlo tedy o dvoutaktní vodou chlazený dvouválec s výkonem necelých dvaceti koní. Původně se ale Jan Andrle zabýval myšlenkou zabudování leteckého motoru, což byl vzduchem chlazený dvoulitrový čtyřválec s výkonem 55 koní. S ním by dálník mohl jet rychlostí až 200 kilometrů v hodině. Nakonec z toho, kvůli náročnosti zkonstruování patřičného převodu, upustil. I s motorem z Minoru ovšem nebyl jeho stroj žádný "louda". Zvládl rychlost 120 kilometrů v hodině a spotřeba nepřesahovala 4,5 litru na sto kilometrů.

Z karosérie se vysunovala postranní kolečka sloužící pro rozjezdy a zastavování. (Právě tento prvek je podle mnohých hlavním rozpoznávacím znamením dálníků od kapotovaných motocyklů. Ty totiž mají pouze stojánek). Řidič spouštěl kolečka na zem pomocí speciálního pedálu, zpět je zvedalo péro.

Prototyp se začal stavět v roce 1937, o dva roky později bylo připraveno šasi pro jízdní zkoušky. V období protektorátu pokračoval Jan Anderle ve vývoji s podporou firmy Jawa Františka Janečka. Po druhé světové válce byl dokončen Dálník II. Ten už poháněl motor Jawa 350 a původně se počítalo se sériovou výrobou v Jawě. Jenže, vše ztroskotalo na tom, že Jan Andrle trval na ovládání stroje pomocí leteckého kniplu. To prý, jak uvádí v knize Československé motorarity její autor Marcel Malypetr, byla pro zkušební jezdce Jawy naprosto nepřekonatelná překážka, a proto se projekt zastavil.

Navíc, v prosinci 1949, Jan Anderle, který se po osvobození vrátil k práci pilota, a dokonce se stal šéfpilotem československého leteckého průmyslu, včas nevrátil ze služební cesty. Měl totiž za úkol dopravit francouzskému zákazníkovi letoun Aero. Pobyt v zemi galského kohouta si zpestřil třeba i cestou do Afriky, při které se zákazník údajně učil letoun ovládat. V roce 1951 byl kvůli tomuto prohřešku původně odsouzen k trestu smrti, později na doživotí a nakonec mu byl uložen trest patnáctiletého vězení a propadnutí veškerého majetku. Z vězení byl sice propuštěn již v roce 1957, ale pak ještě musel šest let pracovat na stavbě lipenské přehrady.

V roce 1967, kdy konečně dostal povolení vyjet na západ, emigroval do francouzských Mylhúz. Zde se opět vrátil k létání, a také k práci konstruktéra různých vozidel. Například stvořil několik "frontcarů", což byl v podstatě motocykl s přívěsným vozíkem, který se ovšem nacházel před motocyklem. Také navázal spolupráci s firmou podnikatele Arnolda Wagnera, který pak začal vyrábět moderní dálníky Peraves.

Jan Anderle zemřel v roce 1982.

V Československu se mezitím objevila řada jeho následovníků. Obvykle však své myšlenky dálníků nedotáhli do konce. Jeden z nich, který má hodně futuristické tvary, si můžete prohlédnout i ve fotogalerii.

Švýcarská firma Peraves původně ve své domovině vyráběla dálníky Ecomobile. V roce 2007 přišel typ MonoTracer, který se po přestěhování společnosti do Brna přejmenoval na Monoracer. Nabízí se jak s benzinovým, tak i eletrickým pohonem.