Zemřelo přes 80 lidí. Vůz se při tragédii na Le Mans proměnil v ohnivou kouli

Byla sobota, teplo, krásný den. A francouzské město Le Mans zažívalo svůj největší svátek. „Les 24 Heures du Mans sont lancées!“ Odstartoval slavný vytrvalostní závod 24 hodin Le Mans ! Hřejivé letní počasí přitáhlo 11. června 1955 k závodnímu okruhu neuvěřitelných 250 tisíc až 300 tisíc diváků. Měl to být nádherný den, ze kterého se stala ta nejstrašnější noční můra motosportu v dějinách.

Závod 24 hodin Le Mans vyznával od svého založení v roce 1923 trochu jinou strategii než ostatní velké automobilové závody. Zatímco většina soutěží měřila a hodnotila především rychlost vozu, 24 hodin Le Mans se zaměřoval na jejich spolehlivost, proto byl také vytrvalostní. Ve světle pozdější katastrofy však působí toto zaměření jako mimořádně krutý paradox. Přestože se tehdy před 70 lety zdálo, že v lepší konstelaci, než v jaké začal, se snad ani odehrát nemůže.

„Startovní sestava pro čtyřiadvacetihodinový závod Le Mans byla vskutku velkolepá. Nejenže se v ní objevili jezdci kalibru Juana Manuela Fangia, Stirlinga Mosse a Mika Hawthorna, ale figurovali v ní i tři výrobci na vrcholu sil. Ferrari bylo úřadujícím mistrem závodu a Jaguar zase vkládal všechny své síly do vítězství a do znovuzískání titulu, který dobyl už před dvěma lety. Nejvíc se toho ale očekávalo zejména od značky Mercedes-Benz, jejíž nový vůz 300 SLR s ultralehkou karoserií z hořčíkové slitiny řídila vedoucí dvojice Fangio a Moss,“ píše Benjie Goodhart na stránkách britského titulu GQ Magazine. Až do 35. kola probíhal závod bez problémů. Fangio s Hawthornem přiváděli diváky do varu tím, jak se střídali na vedoucí pozici a často dosahovali rekordů v nejvyšší rychlosti na jedno kolo.

Na sveřepost jejich soupeření mohl mít vliv i fakt, že Hawthorn německou značku Mercedes osobně nenáviděl, protože v boji proti nacistickému Německu padl v druhé světové válce jeho blízký příbuzný. Hawthorn sám byl příliš mladý na to, aby se zúčastnil válečných bojů (narodil se v roce 1929) a ani později nebyl odveden kvůli chronickému onemocnění ledvin. Možná ale o to víc toužil ukázat Němcům, zač je toho loket, aspoň na závodním okruhu. Možná právě tato rivalita (ani Fangio neměl v úmyslu hvězdě britského sportu ustoupit) vedla v 35. kole ke katastrofě.

Na tribuně za závodními boxy seděl kromě tisíců jiných diváků také sedmnáctiletý Angličan Robert Bull, přáteli nazývaný Bob. Lístky na závod dostal od rodičů jako dárek k blížícím se osmnáctinám, byla to jeho první cesta do zahraničí v životě. „V pátek jsem přišel domů z práce a máma mi povídá, že musím jít brzy spát, protože ráno jedu do Le Mans. Nejdřív jsem jí vůbec nechtěl věřit. Rodiče to celé zorganizovali, aniž bych si toho všiml,“ vyprávěl po mnoha letech reportérům časopisu Road & Track.

Uvítání v Le Mans bylo famózní. Ještě před závodem směla skupina anglických fanoušků, se kterou Bull přiletěl, navštívit anglický paddock a podívat se zblízka na hvězdy, včetně Hawthorna, který byl mladíkovým dětským hrdinou. Pak se všichni usadili na tribuně Guye Bouriata, přímo proti boxům Jaguaru. Od dění na okruhu je odděloval jen nízký hliněný násep.

„Byl to slavný start, jezdci se rozběhli přes trať k vozům, vyrazili a pamatuju si, že Hawthorn a Fangio se brzy dostali do úžasného souboje a vytvářeli nové rekordy na kolo,“ vzpomínal Bull. Bylo 18.26 hodin, necelé tři hodiny po začátku závodu, když se to stalo. Hawthorn právě sváděl ve svém Jaguaru další zuřivý souboj s Fangiem a předjel přitom vůz Austin Healey pilotovaný dalším Angličanem Lancem Macklinem.

V té chvíli zaznamenal, že je odvoláván do boxů. Zatočil tedy směrem k nim a prudce přibrzdil, přičemž si zřejmě neuvědomil, že tím kříží Macklinovi dráhu. Ten se mu pokusil ze všech sil vyhnout a sjel doprava mimo trať, čímž za sebou zvedl obrovský sloup prachu. Rychle vyrovnal rozhozený vůz a vyjel zpátky na trať, bohužel přímo před dalšího jezdce stáje Mercedes, Francouze Pierra Levegha, který se řítil po trati rychlostí 240 kilometrů v hodině.

Francouz už nestačil zareagovat. Pravé přední kolo jeho Mercedesu narazilo zezadu do Macklinova Austinu Healey a tato srážka vymrštila Mercedes do vzduchu a katapultovala ho z trati. Nárazem do hliněného náspu vůz doslova explodoval – prostě se v jednom ohnivém oblaku roztříštil na ocelové kusy, které pak dál jako vražedné šrapnely letěly přímo na tribunu zaplněnou do posledního místa diváky.

„Sledoval jsem v té chvíli Eugenia Castellottiho, který jel ve Ferrari. Pak jsem se otočil, abych zachytil příjezd Fangia neb Hawthorna, a tehdy jsem uviděl tu plamennou kouli. Dodnes ji vidím před očima,“ vzpomínal Bull. Nešťastný Levegh byl v tu chvíli už mrtvý, náraz ho zabil na místě. A na tribuně právě umíraly desítky diváků.

„Kapota, motor a přední zavěšení kol vletěly do davu přihlížejících. Podvozek, vyrobený z vysoce hořlavé hořčíkové slitiny, vzplál, a to plameny, které se nedaly uhasit vodou,“ uvádí Elizabeth Blackstocková z titulu Planet F1. Těžké letící kusy zabily 83 lidí a dalších 120 zranily, z toho 75 vážně. Nejhrůznější škody napáchala kapota. „Víko projelo diváky na vzdálenost 100 metrů a těm, kdo mu stáli v cestě, stínalo hlavy jako nějaká strašlivá automobilová gilotina,“ popisuje tuto situaci Benjie Goodhart.



Jak Robert Bull katastrofu přežil, si v době rozhovoru už nepamatoval. Věděl jen, že původně byl vpředu uprostřed řady, ale pak si vybavoval až okamžik, kdy najednou stál vzadu na tribuně a nevěděl, jak se tam dostal. „Najednou bylo ticho. Jako by všichni věděli, že se stalo něco hrozného. Hlavou mi projela myšlenka: ‚Nesmím tu umřít, protože by to mámu hrozně vzalo,‘“ vzpomínal o mnoho let později Bull. Scenérie na závodišti připomínala letecké neštěstí, všude ležela rozházená a zmasakrovaná lidská těla.

Ti, kteří přežili, začali nakládat raněné a mrtvé na improvizovaná nosítka vyrobená narychlo ze strhaných reklamních plachet a bannerů a snášeli je k ošetření. Další horečně hledali své blízké. Kněží přihlížející závodu začali vykonávat poslední pomazání. Nehodu zblízka sledoval také americký jezdec Formule 1 John Fitch, který se sice rovněž účastnil závodu, ale v době neštěstí byl v boxu Mercedesu, kde čekal právě na Levegha, jehož měl vystřídat na trati.

Spolu s ním sledovala osudové vymrštění vozu z trati i Leveghova manželka, která stála hned vedle Fitche. Fitch ji asi 30 minut utěšoval. Pak odešel do mediálního centra hledat telefon, protože si uvědomil, že jeho rodina možná uslyší z rádia o smrtelné nehodě jezdce Mercedesu a bude si myslet, že to je on. Chtěl ji tedy ujistit, že je v pořádku a v bezpečí.

Když vyřídil telefon a vrátil se, s překvapením zjistil, že závod i po katastrofě dál pokračuje. Rychle se rozběhl za šéfy své stáje a přesvědčoval je, ať Mercedes odstoupí, že není možné 10 let po válce projevit takovou neúctu vůči francouzskému krveprolití. Lidé na místě se ale báli takové rozhodnutí udělat a trvali na tom, že musí být kontaktováni všichni ředitelé společnosti. Ti dali svůj souhlas až kolem půlnoci. Zbývající vozy Mercedesu na trati byly tiše odvolány v 1.45 ráno. V té době se nacházely na první a třetí pozici. Rozhodnutí organizátorů pokračovat v závodu i přes katastrofální a vražednou nehodu vyvolalo hodně kritiky. Odráželi ji argumentem, že kdyby klání zastavili, zaplnily by odcházející davy statisíců diváků všechny komunikace, a zablokovaly by tak cestu sanitkám a hasičům.

„To zdůvodnění se zdá zvláštní. Nebylo by těžké uzavřít parkoviště a stejně tak mohli závod zrušit ve tři hodiny ráno, kdy byly davy nejřidší,“ polemizuje s touto argumentací Goodhart. Jeden z výše postavených členů stáje Mercedesu se pokusil přimět alespoň konkurenční stáj Jaguaru, jejíž vůz byl vlastně u počátku celého neštěstí, aby ze solidarity odstoupila také, ale její vedoucí jménem Lofty England to tvrdě odmítl.

A závod nakonec vyhrál právě Jaguar pilotovaný Mikem Hawthornem a jeho spolujezdcem Ivorem Buebem, s nímž se střídal na trati. Dosáhli dokonce rekordu 170 kilometrů v hodině v průměrně dosažené rychlosti.

Byla by asi křivda považovat Hawthorna za chladného cynika, který si šel pro vítězství i přes mrtvoly a nijak s ním nehnulo, co se na trati přihodilo. Nehoda ho zdrtila, několik svědků potvrdilo i to, že těsně po ní měl slzy v očích, nicméně pokračoval. A jeden z fotografů ho pak zachytil právě ve chvíli, kdy dostal skleničku šampaňského na oslavu vítězství a s úsměvem si připil. Snímek se pak objevil ve francouzském časopise L'Auto Journal s hořce ironickým popiskem: „A votre santé, Monsieur Hawthorn.“ („Na vaše zdraví, pane Hawthorne.“)

Jako viníka uváděl Hawthorna i Macklin, podle nějž před ním jeho britský kolega zabrzdil příliš prudce. Hawthorn ale, přinejmenším poté, co mu otrnulo, jakoukoli chybu na své straně odmítal. Jeho zastánci prohlašovali, že to byli naopak Macklin a Levegh, komu na takový vysokorychlostní závod chyběly schopnosti. Hádky mezi Hawthornem a Macklinem nakonec přerostly v soudní spor, v němž Macklin zažaloval Hawthorna za pomluvu – vítěz nešťastného závodu totiž vydal v roce 1958 autobiografii, kde znovu zopakoval, že za nehodu nemůže, čímž ovšem jako na potenciálního viníka ukázal právě na Macklina.

Soud nakonec skončil bez rozsudku, než totiž stačil k nějakému dospět, zabil se Hawthorn za volantem svého vozu, údajně prý právě ve chvíli, kdy předjížděl nějaký mercedes. Proč k nehodě došlo, se nikdy příliš nezjistilo, spekulovalo se ale o tom, že slavný jezdec zkolaboval v důsledku selhání svých chronicky nemocných ledvin. Vyšetřování katastrofy z Le Mans se protáhlo na dlouhé roky, ale nakonec zbavilo viny všechny jezdce.

Podle závěru expertů byla hlavním viníkem mizerně připravená trať. Stále totiž měla svou původní podobu z roku 1923, jenže tehdy vozy dosahovaly maximální rychlosti 96 kilometrů v hodině. V roce 1955 už mohly jezdit trojnásobnou rychlostí, ale trať přesto prošla jen minimálními úpravami. Byla tak příliš úzká a tribuny byly příliš blízko, což mělo za následek neštěstí.

Závěry vyšetřování vedly k přestavbě trati a vylepšením, aby byla bezpečnější. Stáj Mercedes se stáhla z motoristického sportu až do roku 1987. Hlavní Hawthornův soupeř Fangio už k závodu 24 hodin Le Mans nikdy nenastoupil.