Na brněnském setkání sportovních vozidel jsme měli krátkou příležitost seznámit se na vlastní kůži s jedním z nejpozoruhodnějších sportovních aut současnosti. Jaké kratochvíle nabídlo čtyřkolové „kátéemo“?
Firma KTM u nás byla donedávna známa především jako výrobce bytelných motocyklů do nepohody. Pro vstup do světa dvoustopých vozidel zvolili Rakušané vskutku netradiční cestu, jejíž výsledek se vám pokusím aspoň trochu přiblížit. Jak jsme se tak s kolegou fotografem na parkovišti závodních strojů Masarykova okruhu brodili opulentní a snad i trochu nudnou masou naleštěných Ferrari, Porsche či BMW s automatizovanými převodovkami a přepychovými interiéry, praštil nás náhle do nosu závan čehosi syrového. Přiblíživ se tím směrem, shledal jsem, že se nejedná o provozovnu s prošlým uzenářským tovarem, nýbrž o box pražské firmy Race Tools obsazený vedle několika motorek dvěma podezřele vyhlížejícími změťemi trubek a karbonových dílů posazených na čtyřech kolech.
Vedle ostatních kapotovaných účastníků „sjezdu“ působil tenhle kosmický povoz zcela nekonvenčním dojmem. Na první pohled mě sice X-Bow narozdíl od mnohých návštěvníků zase tolik neomráčilo, minimalistickým pojetím kokpitu počínaje a formulovými závěsy kol a spoustou karbonu konče však naznačilo, že tahle věc bude mít „koule“. To čemu by se za normálních okolností říkalo karoserie se omezuje na nezbytné minimum zakrývající choulostivé části stroje a současně tvořící patřičné přítlačné plochy. Osvětlovací prvky působí na přerostlé motokáře poněkud nepatřičně a je jasné, že všechny tyhle zbytečnosti má X-Bow čistě z prozaických důvodů umožňujících silniční homologaci a přidělení registrační značky.
Řčení o účelu světícím prostředky v tomto případě zkrátka opravdu není prázdnou frází. Karbonový monokokový rám s crashboxem vyhovujícím předpisům FIA nese před zadní nápravou osvědčený přeplňovaný turbobenzínový dvoulitr Audi TFSI, který v základní verzi street dává 240 koní. Na 800 kg vážící formuloid to není nejhorší, jak se ale záhy přesvědčím, tohle „auto“ není o motoru. Rozdělení hmotnosti 37/63% mezi přední a zadní nápravu zase napovídá, že o legraci bude postaráno. Čas dohodnutého svezení se kvapem blíží a tak mlsně našlapuji okolo té rakouské příšery jako řeznický pes okolo špalku. Když se čas „Č“ se konečně nachýlil, soukám se s přilbou utaženou, jak jen se dá do pekelného stroje na místo spolujezdce vedle Jiřího Heiníka, spolumajitele firmy a nejzkušenějšího pilota X-Bow u nás v jedné osobě. Na trati je tlačenice, takže než nás komisaři vpustí do arény, mám trochu času zahnat nervozitu porozhlédnutím se okolo. Sezení v tvrdé skořepině a hermetické sevření těla čtyřbodovými pásy mnoho pohodlí nepřináší, na druhou stranu je tu docela dost místa na nohy, takže se člověk může v děsivé předtuše ďábelské jízdy do monokoku přijatelně zanořit, což je příhodné i proto, že decentní deflektor naivního pasažéra před rozmary počasí a zejména větru mnoho neochrání. Pilotova sedačka není jiná, po závodnicku chybí možnost jejího posunu, takže k Mohamedovi za volantem musí hora, rozumějte pedály. X-Bow se ovládá sportovním trojramenným 
volantem, který obsahuje téměř veškerá funkční tlačítka, která řidič k jízdě potřebuje. Ze středového panelu trčí hlavice šaltpáky klasického manuálního šestikvaltu a podezřele nápadná rukojeť ruční brzdy. Ještě o kus výš se zubí účelný zelený displej se stupnicí otáčkoměru a několika dalšími údaji jízdě. Překvapuje mě, že projev motoru je veskrze civilní a ze dvou centrálně umístěných koncovek se line jen tlumené dunění, po nějakých vibracích ani památky.
Zelené světlo a jde se na věc. Můj šéfpilot zasouvá za jedna a prudce vyrážíme vstříc první zatáčce. Zrychlení na stovku za 3,9 vteřiny není pocitově až tak omračující, jak bych čekal, na úvod to ale není špatné. Ze všech sil akcelerujeme k následujícímu esíčku a to už je mnohem větší fofr. Proudící vzduch divoce vibruje okolo přilby a podvědomě se pokouším zanořit ještě hlouběji do útrob vozu. Když pod plným plynem bezstarostně míjíme návěst značící stometrovou vzdálenost k zatáčce, začínám horečně přemýšlet, jak upozornit pilota, že tam opodál u bariéry nám přátelsky kyne zubatá s kosou v uniformě traťového komisaře. Než však stihnu cokoliv udělat, pocítím v ramenou i žebrech brutální zářez od bezpečnostních pásů. Vůz je zcela prost jakýchkoliv posilovačů nebo elektronických stabilizačních systémů, takže tohle surové šlápnutí na brzdy byla opravdu síla. Už vím, co to obnáší, když piloti formulí při dotazu na hlavní rozdíl mezi jízdou sportovním cesťákem a monopostem svorně uvádějí ohromující zážitek ze zpomalení. Na dlouhé rozjímání nad brzdnou Brembo soustavou ale není čas, Jiří Heiník energicky škube volantem a KTM se v divokém permanentním 
slidu řítí vstříc obrubníku ve střední části esíčka. Nezakryté vnitřní přední kolo po roletce žertovně poskočí a v ideální stopě zrychlujeme vstříc rovince. Na horizontu mezitím vytanulo několik potenciálních soupeřů. A už je to tu zase, prudké brzdy, volant doprava a X-Bow doslova tancuje na špičkách přilnavosti. Na nějaký konstantní poloměr zatáčky můžete zapomenout, pilot co chvíli koriguje směr rychlým kontra, současně lechtá plyn, podřazuje a rovná vůz do vlásenky na „stadionu“ Masarykova okruhu. V cestě zaclání po jedné devětsetjedenáctce a nejnovějším Ferrari 458 Italia. Co s tím? Samozřejmě předjet, Porsche zevnitř a Ferrari drze z vnějšku. Fantazie. V titěrném zrcátku stihnu jen zahlédnout odulého Napoleona s blondýnou po boku hrozícího všemi údy naším směrem, tedy daleko vpřed. Na dlouhé rovince nás sice koně pod kapotou oře z Maranella povážlivě dobíhají, my ale opět brzdíme o pár desítek metrů dál a Schwantzovou zatáčkou pod tlakem velkého bočního přetížení (až 1,8G!) projíždíme opět jako králové. V podobném duchu to jde až do cíle. Ještě pár euforických kol a synátor mistra volantu odjišťuje v boxech moje pásy.
Jaké to bylo? 
Nářez! Absolutní relax, totální odpoutání se od reality, maximální adrenalin…drmolím zmateně po minutě, kdy si kolegové už začali myslet, že jsem přišel o dar řeči. Jen neradi se loučíme s ďábelskou oranžovou motokárou a potupně míříme, ke „štábnímu“ Fiatu Doblo, který máme zrovna v redakčním testu...Vzhledem k časové tísni jsem se dneska jen vozili, ale napoprvé to nebylo to vůbec na škodu. Alespoň pár kolová instruktáž je totiž u téhle káry opravdu nezbytná a ti, co si snad náhodou mysleli něco jiného, v Brně s železnou pravidelností končili v divokých hodinkách mimo trať, což importérovi není zrovna po chuti. S X-Bow jsme se ale rozhodně neviděli naposled, takže brzy nashledanou už od volantu!