Auto je oáza klidu, chvilka jenom pro mě, říká úspěšná běžkyně Marcela Joglová

Na první pohled je to sympatická, skromná brunetka. Nemá za sebou armádu marketérů, nedrtí společenské rubriky magazínů, dokonce ani nesbírá zlaté medaile, kamkoli vkročí. Přesto je životní příběh Marcely Joglové nekonečnou studnicí inspirace nejen pro sportovkyně, ale i pro obyčejné ženy. Porvala se s poruchou příjmu potravy, za pouhé tři roky běhání se vypracovala v profesionální maratonskou běžkyni, která dosáhla olympijskou kvalifikaci, každou překážku vnímala jako výzvu. Od loňského roku ji můžete na silnici potkávat ve vozech značky MG, jejíž ambasadorkou se stala.

Proč si zástupci MG vybrali zrovna vás?

Možná mě oslovili kvůli podobným iniciálám. (smích) Spíš to ale bude kvůli mému aktivnímu životnímu stylu. Určitě chtěli, abych jim jako člověk seděla k filosofii značky – a já zase chtěla, aby auto zapadlo do mého rytmu. Musí zvládnout cestování na soustředění, výlety s lyžemi do hor a třeba i převoz kola. Je toho hodně.

Čím právě teď jezdíte?

Aktuálně je to MG EHS plug-in hybrid. Baví mě jeho hbitost, hravost i komfort, navíc je mi sympatická myšlenka ekologické ohleduplnosti. Taky využívám parkování po Praze zdarma, to je obrovský benefit. V těchto dnech mi chybí jenom vyhřívání volantu.

Dokázala byste se bez auta obejít?

Člověk se vždycky nějak přizpůsobí… Ale teď už jen horko těžko. Je to pro mě nejen velký pomocník v pracovním životě, ale i místo kde si odpočinu, zrelaxuju se. Vzhledem k soustředěním, závodům a různorodým pracím po celé ČR potřebuju mít možnost sednout do auta a vyrazit. Navíc nemusím běhat jen kolem bytu vydlážděným městem, ale můžu si kdykoliv popojet k lesu. Jezdím prakticky denně.

Baví vás řízení, nebo je to spíš povinnost?

Baví mě to! Nepotřebuju denně najet stovky kilometrů, ale jednou za čas, když jedu sama na soustředění nebo na nějakou akci, hrozně se na cestu těším. Je to chvilka jenom pro mě, pro moje podcasty, hudbu, přemýšlení….

Jak byste se zhodnotila jako řidička? Jste typická opatrná žena, nebo spíš opak?

Zatím mám v sobě od obojího něco… Dříve bylo dost temperamentu, poslední dobou přicházím k rozumu a snažím se jezdit rozumně, klidně, s předvídavostí.

Jak dlouho máte řidičák?

Dělala jsem si ho hned v osmnácti a během studií občas řídila bratrovo auto. Další zkušenosti jsem pak sbírala s přítelem a jeho automobilem, vlastní vůz jsem vlastně nikdy neměla. Až díky MG je auto můj každodenní pomocník. Jsem z toho vážně nadšená.

Když si vybavíte všechna auta, v nichž jste seděla, které vám obzvlášť utkvělo v paměti?

Ráda vzpomínám právě na bratrova malého černého golfa, kterého mi půjčoval, abych se měla jak dostat do práce, když jsem jezdila se záchrankou. Úplně skvělé bylo auto rodičů – Ford Taurus. To mi přišlo, jako když sedím v obýváku, bylo neskutečně pohodlné. Jednou se mi poštěstilo řídit Ferrari , to byl hodně silný zážitek. A pak nemůžu zapomenout na své na své první „partnerské” auto, Škodu Karoq . Byla to neuvěřitelná radost a cenila jsem si na něm hlavně prostoru – uvezlo celou Máca family, nemálo kufrů, kolo nebo lyže, někdy i obojí.

Co musíte mít v autě vždycky s sebou?

Nabíječku, kafe, klíče a telefon…

Jak se cítíte na místě spolujezdce? Mluvíte druhým do řízení?

Vzhledem k tomu, že vím, jaké to je, nechám každého řídit, jak umí. Neřeším to.

Vnímáte v řízení rozdíly mezi muži a ženami?

Myslím, že v obou skupinách jsou dobří i špatní řidiči. Ale musím přiznat, že ve svém okolí vnímám jako ty klidnější a plynulejší spíš muže. Snažím se jim vyrovnat. Inspiraci ale čerpám i od Elišky Junkové - a samozřejmě od Macíka. (smích).

Jak jste na tom s pokutami?

No... bohužel už na ně párkrát došlo. A vždycky za rychlost.

Kdybyste si mohla vybavit garáž svých snů, co všechno by v ní parkovalo?

To je těžká otázka! U jednoho auta by určitě nezůstalo. Musel by tam být zastoupen adrenalin v malém rychlém sporťáku, ale i možnost dostat se do extrémních míst s veškerým potřebným vybavením pro přespání. Zkrátka intenzivní zážitky.