Z polních cest až za volant formule. Jana Golise očarovaly závody do vrchu

Zvuk motoru ho fascinuje od malička. Jan Golis ze Senetářova na Blanensku pravidelně usedá za volant formule a vyráží na klikatou trať závodu do vrchu. Se svým sytě červeným strojem soupeří se svým mladším bratrem Jaroslavem. Loni v českém seriálu závodů do vrchu ovládl vdyučený automechanik třídu základních formulí. V konkurenci zhruba sedmi desítek jezdců bral mistrovský titul. S manželkou vychovává tři děti. Než přišly na svět, slíbil ženě, že po sprintech se už do žádných velkých motoristických akcí pouštět nebude. „Zaburácí motor a já už se prostě vidím v kokpitu. Žena si postupem času zvykla, je zlatá. Mám v ní velkou oporu. Na druhou stranu při závodech se snažím snížit riziko na minimum opravdu precizním nastudováním trati,“ vysvětluje.

Jan Golis představuje svůj velký koníček: 

O auta se začali zajímat už v pubertě. V Doloplazech na Prostějovsku si z ušetřených peněz pořídili na inzerát staré auto a brázdili v něm polní cesty v okolí. Později si bratr koupil BMW. "Já si za rok na to koupil také. Začali jsme postupně obrážet tunningové akce a závodit s osobními auty ve sprintech,“ popsal začátky závodů Jan Golis. 

Jak šel čas, nadchli se bratři pro závody do vrchu. Kvůli nim si před několika lety společně koupili první formuli König. Tisícovku s motorem Suzuki o výkonu sto osmdesát koní a váhou vozu čtyři sta dvacet kilo. Z nuly na stovku dokázal zrychlit za tři a půl vteřiny.

„Jaké to je přesednout z osobáku do formule? Je to podobný rozdíl, jako když peláší pes a zajíc. Formule je zajíc. Mnohem živější, dynamičtější. Pro jezdce je to násobně větší adrenalin,“ popisuje největší rozdíly Golis. Později rozšířila jejich rodinnou stáj ještě druhá formule. Stejné značky, ale s výkonnějším motorem a po úpravách o několik decimetrů zkrácená. 

I minimální kontakt se svodidly může být fatální. „Na okruhu se dá chyba napravit a v dalších kolech případně stáhnout. U závodů do vrchu to neplatí, tady se chyby v drtivé většině případů za volantem formule neodpouští. Jde o kombinaci rychlosti a maximální přesnosti jezdce. Nedá se s ní driftovat, když jdu do smyku, tak už vím, že mě to bude na opravách stát balík,“ směje se závodník ze Senetářova.

V některých zatáčkách se podle něj i v závodě do vrchu může rychlost pohybovat až kolem dvou set kilometrů v hodině. Jezdce zároveň limituje úzká trať. Většinou se totiž závodí na běžných silnicích, na okruhu jen výjimečně. Velmi důležité je nastudování trati před samotným závodem.

"Závod trvá jen několik minut. Musím přesně vědět, jak jdou zatáčky po sobě, jak rychle do nich najet a jak řadit. Je potřeba se to naučit podobně jako básničku a pořád opakovat. Prostě mít trasu závodu před startem dokonale naskenovanou v hlavě. To se pak riziko případné nehody sníží na minimum. Něco z toho se dá natrénovat i na trenažéru. Dost mi pomáhají také zkušenější kolegové závodníci,“ dodává.

Loni Jan Golis v českém seriálu závodů do vrchu ovládl třídu základních formulí. V konkurenci zhruba sedmi desítek jezdců bral mistrovský titul. S bratrem se podle jeho slov hecují, kdo projede cílem rychleji, ale soupeři nejsou. Pracují jako tým. „Někdy je rychlejší brácha, jindy zase já. Přejeme si, nejsme rivalové ale parťáci. O další bratrské dvojici ve formuli při závodech do vrchu nevím, ale běžně jezdí tátové se syny,“ říká Jan Golis.

Mimo závody však jezdí na silnicích podle předpisů. „Když vidím některé hlavně mladé kluky, co vyvádějí v běžném provozu s našlapanými auty polepenými různými hesly, to mi hlava nebere. Takové rádoby závodníky neuznávám. To zkušený profík prostě mimo trať nedělá. Nebo jak se před časem opakovaně objevila na dálnici formule. To za mě nebyl žádný závodník, ale pitomec, který se chtěl jen pochlubit, že má auto za fůru peněz,“ uzavírá Jan Golis.